Výzva Jak se koučovat jako profík 
Klikni a získej přístup.

Vybereš si křesťanský Ráj, nebo buddhistickou Nirvánu?

V neděli jsem zažila křesťanskou mši v buddhistickém Malém Tibetu (severní Indie, Himálaje).

Tento text píšu z pozice klasické české „ateistky-ale“.

Nejsem věřící. Tedy, nehlásím se oficiálně k žádné církvi. Přesto jsem přesvědčená, že náš krátký pobyt na planetě Zemi má vyšší smysl. Ze světových náboženství mi nejvíc sedí buddhismus, ale nepovažuju se za praktikující buddhistku.

Jsem přesvědčená o tom, že všechna světová náboženství spojuje laskavost k druhým lidem. Jen to některým jde manifestovat lépe a některým hůř. A jako u všeho na světě výsledná konkrétní podoba závisí na konkrétních lidech.

Dneska budu mluvit hlavně o křesťanství a buddhismu, ačkoliv by se podobně dalo uvažovat i o dalších náboženstvích (a vírách).

O křesťanství a buddhismu budu mluvit proto, že jsem se včera s holkama zúčastnila křesťanské (protestantské) mše v Lehu, hlavním městě buddhistického Ladakhu.

Trochu faktů

Wikipedie uvádí:

Ladakh je nejméně osídlenou oblastí Indie. Větší část obyvatel Ladakhu se hlásí k islámu, který převažuje v okrese Kargil, zatímco v okrese Leh převažuje tibetský buddhismus. Hlavní náboženské proudy v oblasti jsou islám (46 %), tibetský buddhismus (40 %), hinduismus (12 %) a ostatní vyznání (2 %).

Co se týče hlavního města Lehu, ve kterém křesťanský kostel stojí, Wikipedie praví:

V roce 1981 bylo podle sčítání obyvatelstva přes 80 % populace tibetských buddhistů, 15 % muslimů a zbytek ostatních náboženství.

Křesťanství se tedy schovává ve 2 % v rámci celého Ladakhu spolu s ostatními náboženstvími.

Kde se tedy vzal v Lehu, uprostřed buddhistických Himálají, křesťanský kostel?

O tom (česká) Wiki nepraví nic moc, ale s ChatGPT jsme dali dohromady tento text, který je ověřen mou přímou zkušeností tady na místě:

Moravian Church má kořeny v české Jednotě bratrské založené v 15. století, takže kostel v Lehu je vlastně nepřímou stopou českých zemí v Himálaji.

V buddhistickém Ladakhu stojí křesťanský kostel díky moravským misionářům, kteří do Lehu přišli v 19. století. První pokusy o misii začaly už roku 1855, trvalá stanice však vznikla až v roce 1885. Misionáři nepřinášeli jen křesťanství – založili také jednu z prvních moderních škol v Ladakhu, otevřeli nemocnici a věnovali se překladům tibetštiny. Díky vzdělávání a zdravotní péči si získali respekt části místních obyvatel a kolem jejich práce postupně vznikla malá křesťanská komunita. Současný kostel je tak připomínkou více než 140 let dlouhé přítomnosti moravské misie v Lehu.

Po osmé a přece stále nové

Jsem letos v Ladakhu po osmé a v křesťanském kostele jsem nikdy nebyla. Nikdy mě to nenapadlo. Kdysi jsem učila jeden projekt na Moravské škole, ale ke kostelu mě to nějak netáhlo.

Letos jsme přijely do Lehu v sobotu večer a u večeře holky říkaly, že by v neděli chtěly na mši jít. To mě zaujalo, neumím si křesťanství v této oblasti vůbec představit.

Já sem jezdím za buddhismem. Za laskavostí buddhismu. Ta je jistě přítomna i v křesťanství… ale… tady je buddhismus tak moc všude, že mši jsem si fakt neuměla představit.

Takže jsme, všech šest holek, prožily protestantskou mši v buddhistickém Lehu.

A bylo to neskutečný.

Průběh mše

Celá mše trvala asi dvě a půl hodiny. Nemůžu vám poskytnout dobré srovnání s podobnou mší u nás, ale bylo to pestré, interaktivní, hodně se zpívalo, hodně se kázalo a na konci se přijímalo tělo a krev Kristova (toho já se neúčastním).

Celé to probíhalo v ladačtině, hindštině a angličtině. Jednotliví řečníci a kazatelé plynule přecházeli z jednoho jazyka do druhého a bylo dost obtížné si z toho tu anglickou část vyzobat. Myslím, že anglicky byla tak necelá polovina celé mše.

Zpívalo se hodně, hlavně v první části. Bulela jsem jak želva. Dojetím, vděčností, bizarností, pocitem komunitnosti, možná i dotekem boha, nebo tedy asi Boha. Brečely i některé ostatní holky z naší skupiny. Bylo to fakt neskutečně silné.

Otázky, otázky

Jak jsem pravila na začátku, nehlásím se ke křesťanství, a tudíž to pro mě nemělo až tak náboženský význam.

Ale kromě obřích emocí to celé ve mně otevíralo tolik témat a otázek, že jsem myslela, že mi z toho praskne hlava.

Takže jsem pak vytáhla tužku a papír a během mše popsala dvě A4 různými otázkami a myšlenkami, z nichž některé chci otevřít tady.

Některá témata jsou spíš osobní. Víra, svoboda ve víře. Hledání něčeho jiného na druhém konci světa. Vděčnost. Za to, že jsem tu vítaná. Svoboda volby (víry).

Zároveň se ve mně celou dobu mlelo to, že sem „někdo zase přitáhl něco, co sem nepatří“. Já vím, že se to těžko srovnává a že sem (pokud vím) není křesťanství implementováno násilím, ale při pohledu na kříž a kněze, který stál vedle okna, za kterým vlály ve větru buddhistické vlaječky, si nemůžu pomoct a myslím na šíření křesťanství mezi domorodci v Americe.

Jedná se o svobodnou volbu konkrétních lidí založenou na informovaném rozhodnutí, nebo manipulaci a ohrožení tradiční kultury?

Nemám na to odpověď. Vůbec.

Kostel byl plný, mladých i starých. Nemůžu si pomoct, ale při pohledu na staré babičky v typickém ladackém oblečení modlící se k Bohu místo k Buddhovi mi bylo všelijak.

Hned vzápětí se hlásí o slovo otázka, jestli to tedy nakonec není jedno, jestli Bůh nebo Buddha.

Takže: Není to nakonec jedno?

Ani na to nemám odpověď. Vůbec.

Židle a vyzuté boty

Chtě nechtě se křesťanství muselo vejít do místních reálií.

Kostel je nová moderní budova s typickými ladackými okny, řezbami a rysy. Jen okna, za kterými vlají barevné buddhistické vlaječky, jsou rozdělena ve tvaru kříže.

Naše kostely tento kostel nepřipomíná vůbec v ničem. Dřevo a koberce působí útulně, přátelsky, nikoli majestátně.

Do kostela se zouvají boty, jako do každé ladacké domácnosti.

S křesťanstvím se importovaly lavice a židle. Ladačané sedí skoro všude na zemi. Doma, ve školách. Mají tak mnohem pružnější těla, která jsou zvyklá sedět hodiny se zkříženýma nohama. Ale tady v kostele jsou dřevěné lavice, a protože nestačí, je tu i spousta bílých plastových židlí. Staré babičky na nich nervózně posedávají a pod zadek si dávají polštáře, aby se jim sedělo měkčeji.

Někteří i tak sedí vpředu na zemi. Je tam skupina matek s malými dětmi, které lezou všude možně a nikomu to nevadí. Občas se z přední lavice zvedne žena a odnese mimino zpět k maminkám, jen proto, aby mohlo vyrazit jiným směrem.

Chleba a placky

Kromě židlí je tu i chleba. Před svatým přijímáním přichází dlouhé kázání o významu Kristovy oběti a o těle a krvi Kristově. A na promítacím plátně na pozadí pódia, odkud se káže, visí ilustrační obrázek bochníků. Nadýchaných pecnů chleba. Jako vážně by mě zajímalo, jestli všichni přítomní vědí, co to je. A jsem si naprosto jistá, že většina z nich nikdy nic takového neochutnala.

V části kázání v ladačtině opakovaně rozeznávám slovo „roti“, což je místní slovo pro chleba. Který je ve skutečnosti plackou. A ne, kynutý chleba tady fakt neseženete. Na druhou stranu představa citátu z Bible, vedle kterého jsou na fotce místo bochníků placky, je taky vtipná.

Cítím se tu vítaná

Pokud mohu soudit z mé velmi omezené zkušenosti s bohoslužbami v Čechách, je to tu mnohem víc… welcoming.

Oceňuju, že bohoslužbu sestavoval někdo, kdo rozumí dynamice psychiky a dramaturgii. Začátek byl velmi emotivní, i já, nevěřící cizinka přemýšlející o misiích v Americe, jsem naskočila na vlnu emocí.

Po nich přišla kázání. Střídali se lidé, jazyky i témata.

Slova písní i slova z Bible, o kterých se káže, se promítají na plátno za oltářem. V zemi, kde jsme za ten týden, co tu jsme, ručně propiskou vyplnily číslo pasu do náhodných sešitů a formulářů už asi patnáctkrát, si můžete naskenovat v kostele QR kód, abyste měli text písně. Fascinující.

Lidé, kteří kážou, pastorové, nebo jak se jim správně říká, jsou bez výjimky profesionální řečníci. Z některých čiší přesvědčení a laskavost, z některých ale cítím manipulaci, i přes to, že jim tolik nerozumím. Zejména starý pastor s pestrou kravatou (kravatou! To jsem tu ještě v životě neviděla, kravaty taky asi importovalo křesťanství) dělá bububu, když mluví o tom, že musíme vědět, jak se správně modlit.

Po emotivním začátku přijde i chvíle, která velmi dobře pracuje s komunitou. Kostel je sice natřískaný k prasknutí, může tu být tak 200 lidí, ale to je pořád v rámci buddhismu, islámu a hinduismu malinko. Pečují proto o svou komunitu. A všichni, kdo jsou v kostele poprvé, jsou pozváni k tomu, aby se ostatním nahlas představili.

K mému překvapení jsem na nás, na sebe a na holky, hrdá. Že tu jsme. A cítím se tu vítaná. Je to fajn.

Kázání v ladačtině jsou nakonec pro mě docela dlouhá. Využívám ten čas k vlastní spirituální práci, píšu si poznámky a říkám si, že je to docela fajn zvyk, jednou za týden vyčlenit několik hodin na rozjímání a čas pro sebe.

Informované rozhodnutí?

Napadá mě, nakolik je moje nevíra (křesťanská, dejme tomu) informované rozhodnutí. Vyrůstala jsem v totálně ateistické rodině, křesťanství bylo něco neznámého, o čem se nemluví. Myslím, že jsme doma ani moc nemluvili o víře jako takové, o vyšších principech a tak. Takže nevěřit nebylo až tak moje informované rozhodnutí.

Manžel to má podobně. Je to téma, s kterým si doma trochu snažíme pracovat. Naše dcera Šárka (9) chodí do křesťanského skautského oddílu. Nebyl to úplně náš záměr, spíš to tak vyšlo. Jsem vděčná za to, že téma víry doma rozebíráme, mluvíme o tom, co to znamená a jaké má Šárka možnosti, jak se k tomu stavět. Třeba jednou udělá o něco informovanější rozhodnutí, než jsem měla možnost udělat já.

Téma smrti

Před přijímáním přichází blok, u kterého mě napadá zvláštní myšlenka. Že ti Ladačané, kteří tu sedí a oslavují Krista, si zvolili křesťanský Ráj místo znovuzrození a konečné Nirvány. Jak zajímavé.

Pro mě osobně je představa další šance být prospěšná tady na Zemi (buddhismus) mnohem lákavější než představa nebeské brány a posledního soudu (křesťanství).

Když si přivážíš svou víru

Další témata se mi otvírají s ohledem na ostatní české holky. Věřte nebo ne, ale nikdy mě nenapadlo, jaký rozdíl musí být cestovat do jiných (náboženských) kultur z pozice ateistky a z pozice, kdy si přivážíš svou víru.

Za ty roky, co sem jezdím, mi prošlo rukama kolem 100 lidí (dobrovolníků a jiných). A nikdy jsem se na buddhistický Ladakh nezkoušela podívat optikou křesťana. Jak je tohle možné, že mi toto uniklo? Jak je možné, že ze všech těch lidí až letos přijely holky, které chtěly jít na mši?

Je zvláštní, jak jezdíme hledat něco jiného na druhý konec světa. Já sem jezdím za buddhismem, abych první den prožila naprosto neskutečnou křesťanskou mši. U nás je taky možné praktikovat buddhismus. Dokonce je to v jistém smyslu moderní. A sem do Ladakhu přiváží moravští bratři křesťanství.

Jestli to nakonec stejně není o vzájemné toleranci, inspiraci a obohacení. Kéž by to tak bylo.

Dostaneš, co potřebuješ

Fascinuje mě pozorovat, jak si sem, na cestu do Ladakhu, každý přijíždí pro to své.

Lucka mi po mši řekla, že to, že v neděli nebude moct jít na mši, bylo jediné, co jí na jejím odjezdu do Himálají vadilo. Tak jí Indie přihrála do cesty mši. Jak je libo. Dejte si pozor na to, co si přejete. Tady se vám to splní.

Před čtyřmi lety jsme přesně takovým způsobem, první den v Lehu, s holkama Martinou a Inkou narazily na slavnostní inauguraci převtěleného lámy v buddhistické gompě (gompa je slovo pro buddhistický kostel).

Bulela jsem tenkrát jak želva z podobných emocí jako včera v kostele. A byla tam se mnou Ingrid Dach, která později tento zážitek označila za jeden z prvních, který ji přivedl až do buddhistického kláštera v Nepálu, kde je právě teď, když já sedím v Ladakhu a píšu o křesťanské mši.

Jak to teda je?

Je to fakt náhoda?

Intuice?

Osud?

Paralelní reality?

Důsledek našich voleb?

Nebo to tak Bůh chtěl?

Kde vidět z Ladackého výletu víc

Chceš vidět víc? Fotek, příběhů, postřehů?

Přidej se do FB skuiny Blíž k sobě: putování krajinou vnitřní i vnější, nebo sleduj můj FB profil.

Jsem koučka. Koučuju zážitkem (dostupné i online), provádím ženy po doprovázených poutích a pomáhám jim posouvat se v tématech, která v životech potřebují posunout.

Umím vypnout svou věčně pracující hlavu. Mám na to systém vycházející ze sebekoučovací struktury a naučím ho i Tebe. Základ jsem nahrála do 24minutového videa. Pokud máš pocit, že jsi v práci, i když nejsi, a potřebuješ se naučit svou hlavu zkrotit, koukni sem.

Obsah

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli

Rozhovor s buddhistickým mnichem: Co je to úspěch?

Jak hacknout únavu aneb překvapení na mé straně

Svět, kde každá primárně zdrojujeme sama sebe, a teprve z TOHOTO DLOUHODOBÉHO DOSTATKU řešíme zbytek světa​

2024: Jak se to zlomilo

webinář  zdarma

Prevence Tvého totálního rozkladu během drsnějších životních období