Leden
Čtyřiadvacítkový rok začínal pozvolně. Zalyžovala jsem si v Alpách s mým mužem a jeho dětma. Po dlouhé době to moje koleno vydrželo. Děkuji, hurá!
Kromě sjezdovek, které mám ráda tak středně, jsem si střihla parádní výlet na běžkách.
Se Šárkou jsme lyžovali a bruslili, s mužem vymetli pár plesů.
Poklidná zima. Kdybych jen tušila, jaké to nabere obrátky!
Znáš pořekadlo „ticho před bouří“? Tak tohle lednové ticho bylo hlasité.
Po něm přišla bouře trvající po zbytek roku. Bouře v nejlepším slova smyslu, osvěžující bouře, silná tak akorát, aby mi dodala sílu, ale nezlomila mě.
Oslava narozenin Ingrid Dach
V únoru mě čekala organizace a produkce krásné akce. Nejednalo se o nic menšího než oslavu narozenin Ingrid Dach.
Nevím, jestli si umíš nebo neumíš představit, kolik je za takovou zážitkovou oslavou práce. Já jsem si to uměla představit poměrně přesně, protože produkce zážitkových kurzů a firemních dnů mě několik let živila.
Hostek bylo kolem 20 a jedna dorazila dokoce ze Španělska! Je to jasný, kvůli Ince přijede do Mikulova přece každej!
Kolektiv hostí byl mix Inčiných kamarádek z doby před podnikáním a kamarádek současných, z podnikání. Zařizovala jsem vše v hotelu v Mikulově, a najednou jsem potkávala jednu krásnou a známou podnikatelku za druhou. Balancovala jsem na hranici pocitů „sem patřím“ a „co tady krucinál dělám?“ a bylo to skvělý.
Kromě organizace zázemí jsem dodávala i zážitkový program. Večer se proměnil v casino, holky hrály o žetony, a když potřebovaly půjčit od banky, vypisovaly se směnky. Směnky se na konci dražily. Na směnkách se objevovaly lahůdky v podobě upečené buchty nebo masáže. (Já osobně jsem jednou nesla do lanáče kolegovi instruktorovi snídani.)
Nebyla jsem na to sama, přijeli mi pomoct 4 kamarádi – instruktoři, jeden krásnější a charismatičtější a skvělejší chlap než druhej. Když se tihle „krupiéři“ začali pohybovat mezi slavícíma holkama, bylo to dokonalý.
Jo, jsem prostě dobrá.
Kromě celkové atmosféry a zážitkového casina jsem hrdá na společný dar Ince.
Holky ve skupinkách namalovaly prsty a barvami jednotlivé části obrazu, který nakonec říkal Inčino slavné „Všechno je výhoda“. Byla jsem moc ráda, že jsem mohla zase jednou zúročit své produkční, instruktorské a zážitkovopedagogické zkušenosti.
Byla to neskutečná akce. Jako bych se tím pohnula z místa, kde jsem byla v životě zaseknutá. Jako bych tím něco odblokovala. Nejdřív nenápadně, ale od té chvíle už TO jelo.
Školení v lanovém centru
Ještě v únoru jsem školila instruktory Lanového centra ve vedení kvalitních adaptačních kurzů pro nové kolektivy v lanovém centru. Školení jsem si připravila od A do Z a byl přítomen i majitel firmy, u kterého jsem kdysi dávno v lanáči začínala. Fuj to jsem byla nervózní. A fuj to to bylo dobré!
Jo, jsem dobrá.
Hnutí Brontosaurus
Nastoupila jsem do neziskovky Hnutí Brontosaurus. Koordinuju dva z hlavních programů. Starám se o dětské brontosauří oddíly rozeseté po celé republice a taky o prázdninové dobrovolnické a zážitkové tábory.
Získala jsem tím možnost smysluplné realizace v novém (neziskovém) prostředí. Skoro všechny parametry mé pracovní činnosti jsou nastavené úplně snově, ačkoliv přechod z prostředí podnikajících volnonožců k nezisku byl, řekněme, trochu šok. V dobrém… i ve zlém.
Teď v lednu 2025 zatím v Hnutí Brontosaurus stále pracuji a rýsuje se z toho další zajímavá mezinárodní spolupráce.
Historický okamžik: VIP
Zpětně si to vykládám tak, že jsem toho kolem sebe rozhýbala tolik, že jsem celý svůj svět strhla do obrovské nádherné třpytící se a řítící se spirály inspirály, která se mnou od té chvíle nepřetržitě míří vzhůru.
19.2. jsem navázala historicky první VIP roční koučovací spolupráci. Kdybych tenkrát jenom věděla, jak skvělý to bude! Teda, nechápej mě špatně, já jsem tu spolupráci (spolu s mou VIP klientkou) tvořila, a věděla jsem, že to bude pecka. Ale netušila jsem, že až taková. To, co mi VIP klientka vyprávěla před necelým měsícem na závěrečné doprovázené pouti, mě fakt posadilo na zadek.
Nikdy před tím jsem takto dlouhou a komplexní spolupráci nezkoušela, a výsledky a benefity nastaveného DIPu (DIP: dlouhodobost – intenzita – podpora) jsem fakt neuměla dohlédnout. Valnou většinu poutě jsem klientku poslouchala s otevřenou pusou a nechápala, jak to všechno dokázala. Že jsem jí k tomu významně pomohla já, a že se jí fakt otočil život k lepšímu. Ještě teď, když o tom píšu, jsem dojatá a hluboce vděčná.
Za rok se toho totiž stane tolik!
Stane se toho spousta, i když se mnou nespolupracuješ, to je jasný. Jenže když máš vedle sebe někoho, kdo drží Tvůj fokus, kdo Tě „nenechá rozpliznout“, kdo Tě drží ve vědomé rozhodovací lince, a ty se celý rok (!!!) stavíš k událostem a rozhodnutím vědomě, protože velmi dobře víš, kam směřuješ a proč, tak to vás, přátelé, dostane tam, kde se dějou opravdová kouzla.
Když Tě koučuju, jsem tvůj největší fanoušek. NIKDY na to nejsi sama. Nikdy. Nenechám Tě v tom a s laskavostí, empatií a velkou pokorou Tě podporuju v tom, abys tvořila svůj život podle svého a tak, aby fungoval.
Jedna z nejkrásnějších vět, které mi moje VIP klientka řekla, bylo, že se díky spolupráci se mnou cítí kompetentnější tvořit si svůj život. Není to nádhera?
Když jsme se ohlížely za tématy, kterých jsme se během roku dotkly, u některých říkala věci jako: „Ty jo, no vidíš, to, tohle jsem taky řešila, no to už je úplně v pohodě! To jsem to dobře udělala!“
O výsledcích této historické velkolepé VIP spolupráce bych mohla napsat román, ale stejně neuvěříš, dokud nezažiješ…
VIP spolupráci tvořím 100% na míru, ale může to vypadat podobě jako s touto VIP klientkou:
– Online koučování cca 2x do měsíce, flexibilně a s respektem k Tvému času
– 2 jednodenní doprovázené poutě v krajině (nebo 1 přes noc na dva dny)
– SOS cally
– Dárky v podobě knížek (překvapení)
– VIP péče v podobě luxusního sešitu na Tvé myšlenky
– Víkend lezení pro Tebe nebo Tvé děti (nebo jakoukoliv kombinaci vymyslíme)
– Péče přes hlasovky, to je nový upgrade, který jsme nastavily s další VIP klientkou.
Ano, s další klientkou. V listopadu se totiž mou VIP koučovací klientkou stala Ingrid Dach. Moc si toho vážím, a spolupráce je boží.
Mám ještě 1 místo. Ještě jednu VIP spolupráci mohu navázat.
Volá Tě to? Napiš mi e-mail nebo na messenger.
VIP i v lezení
Aby toho na únor náhodou ještě nebylo málo, zahájila jsem dlouhodobou lezeckou spolupráci s mou oblíbenou lezeckou rodinou, zatím ve Zlíně na stěně, později jsme jezdili i na skály.
Ráda lezu se začátečníky. Ráda beru páry, nebo rodiče s dětmi. A úplně nejradši mám klientky, jako je Jindřiška. Jindřiška a její tři děti se mnou chodily skoro celý rok lézt, protože Jindřiška hledala činnost, která by je bavila všechny, kde by mohli trávit čas společně, a přece každý na své úrovni.
Sledovat jejich pokrok a radost ze společné stráveného času bylo fakt boží.
Obytňák, lezení, voda a poutě
V březnu jsem se snažila pořešit náš (svůj) obytňák, zvládla jsme u toho několikrát navštívit nejlepšího kamaráda v jeho dílně, projet se s ním Mazdou bez střechy, dostat pokutu za prošlou technickou, a nakonec jsem obytňák v létě pronajala kamarádce. Teď ho chceme prodat, už aby to bylo, bude se mi stýskat.
Lezeckou sezónu jsme letos zahájili brzo, spíš symbolicky, na Malém Rabštejně. Daleko zajímavější bylo, že toto březnové lezení bylo spojené s čundrem s mojí Šárkou, poprvé byla schopná si odnést sama karimatku a spacák, což je klíčové. Takže už to jde! Jupí!
Byl to takový mikročundr v Nízkém Jeseníku, ale měly jsme oheň, spaly jsme pod plachtou, a ušly v sobotu na vlak asi 8 km. Jeden z největších Šárčiných zážitků byl ranní čaj ze slupek od jablka, protože čaj jsem zapomněla doma, a protože v březnu ještě nebylo vůbec nic zeleného, z čeho by šel čaj uvařit.
Daly jsme jen jednu noc, protože v sobotu odpoledne mělo začít strašně pršet (a taky začalo). Bylo to moc krásný a já jsem vděčná za to, že se mnou Šárka chodí. Když tak o tom píšu, jdu si zarezervovat další víkend na společný čundr. Jen co opadne sníh.
V mezidobí řeším odlet s klientkami na (sebe)poznávací cestu do Malého Tibetu a kupuju letenky, řešíme víza.
7. dubna se staly dvě věci. Já jsem absolvovala skvělou doprovázenou pouť, kde nám krajina ukázala jako hlavní motiv přehrady (na řece i v životě). Bylo hrozný vedro a můj muž vzal Šárku s kamarádem a jeho dětmi na splutí Sázavy, a Šárka se poprvé cvakla na řece. Všechno dobře dopadlo, Šárka z toho má velký zážitek. A já jsem ráda, že jsem u toho nebyla. Můj muž je prý taky rád, že jsem u toho nebyla :-D.
Hned 14.4. jsem absolvovala další skvělou doprovázenou pouť, tentokrát s mou VIP klientkou ve skalách.
Mezi tím se naplno rozjíždí spolupráce v Brontosaurech a na konci dubna jedu i se Šárkou na velké setkání dětských oddílů do Mikulčic, které je pro mě trochu pecka a trochu nostalgie. Šárka se večer bojí u ohně, hranice u klubovny je postavená tak veliká, že plameny šlehají mnohem výš, než jak vysoká Šárka je. Cestujeme a spíme spolu v našem čerstvě opraveném obytňáku (už jsem říkala, že ho prodáváme?)
Amerika
11.5. nastává další milník v mé kariéře instruktorky lezení na skalách. Beru jednu svou dlouhodobou koučovací klientku lézt na skály do Českého Krasu do známého lomu Amerika. Už to nikdy neudělám 😀. Vápno v Českém Krase je začátečníkům fakt nepřátelské, strašně, ale strašně klouže. I tak si myslím, že lezení klientky a její dcery dopadlo krásně. Ale uf jako.
Maribor a přestavba webu
V květnu vybíhám v rámci služební cesty mého muže na kopec za Mariborem a zahajuju migraci mých webových stránek pryč z Miowebu. Tedy jejich kompletní přestavbu. Naštěstí jsem pobrala rozumu a nechala si pomoct od Péti Vymětalové a Aničky Fink, jinak by mi z toho definitivně hráblo. Nebudu vás napínat, v září spatřil světlo světa můj nový web, heč! Ještě stále ho dokončuju, ale můžu vám prozradit, že se chystají členské sekce a moje vlastní, i když zatím malá, seberozvojová platforma. Dreams come true…
Dvě svatby (letos nestačí...)
V červnu to jde ráz na ráz. V pátek v Olomoci svatba kamaráda, který byl mně za svědka. V sobotu druhá svatba mých kamarádů v Jizerkách, kde opět vybíhám na kopec, a pak už hurá vyzvednout v Praze klientky a odjíždíme do Vídně na letadlo do Indie.
Svatbu mých kamarádů v Jizerkách považuju za jednu z nejlepší akcí ever. Byla to totiž svatba – nesvatba. Kamarádi jsou oficiálně dávno sezdaní, ale brali se jen na úřadě ve Spojených státech. Takže si po mnoha letech (a třech dětech) uspořádali svatbu jak se patří.
Akce trvala celý víkend, byli tam všichni. Nevěsta byla nádherná a obřad v lese u potoka.
Hluboce se mě dotkla láska, s jakou se po letech „znovu vzali“, znovu si slíbili, nebo možná spíš obnovili, svoje sliby.
Bylo to fakt moc krásný, mezi rodinou a kamarády… a to i přes to, že v podstatě celej víkend lilo jak z konve.
Malý Tibet 2024
Už druhý průvodcovský výlet do Malého Tibetu (a 6. návštěva celkově). Letos 4 klientky a náročná cesta na sever Indie autobusem přes Manali. A pak konečně druhý domov, buddhistické chrámy, přátelé a všudypřítomná laskavost.
Učím se, jak sladit potřeby svoje a 4 dalších klientek, Indie je dobrodružná jako vždycky. Holky jsou úplně hotové z kontrastu „jižní“, nebo spíš „jižnější“ hinduistické Indie v zelených horách kolem Manali, a buddhistické oblasti vysokohorské pouště kolem řeky Indus v Himalájích. Neznám nikoho, kdo by neviděla poprvé Himaláje a nesedl si z nich na zadek.
V druhé polovině pobytu si, pravděpodobně psychosomaticky, zablokovávám krk, ale naštěstí vše dobře dopadá.
(Sebe)poznávací cesta do Malého Tibetu i v roce 2024 měla grády.
Někdy v čase publikování tohoto článku budu sestavovat partu na letošní výlet do Malého Tibetu. Je nejvyšší čas se mi ozvat, pokud chceš jet letos s námi.
Léto
Na konci června ještě stíhám letos již třetí svatbu, tentokrát syna mého manžela v Beskydech, a pak už jsou tady prázdniny!!!
Šárka strávila poprvé sama 14 dní na skautském světluškovském táboře. Pro mě zcela zlomová zkušenost, totální nostalgie až lítost, že já už mám tyhle „první tábory“ nenávratně za sebou. V půlce tábora se konal návštěvní den. Jasně, že jsem trochu trnula, v jakém stavu ji najdu.
„Ahoooj, mami, prosím tě vydrž, my ještě pomáháme s nádobím v kuchyni!“ a byla pryč. Hm, tak asi dobrý :-D.
Zatímco Šárka skautovala na táboře, já jsem pracovala jako pominutá, protože po zbytek prázdnin jsem koučovala pouze nezbytné.
S Petrem jsme zvládli třídenní čundr v Beskydech.
Společný rodinný road trip v Polsku byl jedna perla za druhou. Rodinná krizovka přišla pouze jedna, což považuju za veleúspěch, vzhledem k tomu, že jsme strávili týden v jednom autě a stanu. Navštívili jsme Krakow a projeli se na lodi po Wisle. Prošli jsme podzemním královstvím v solných dolech Wieliczka, což byl opravdu neuvěřitelný zážitek, škoda, že Gimli zrovna nebyl doma.
Po cestě na sever jsme se stavili na prohlídku obrovského hradu Malbork. Ze všech perel mi prohlídka Malborku přišla nejslabší, zejména proto, že to bylo hodně dlouhé a únavné.
Pokračovali jsme dále na sever k moři, prošli si noční osvětlený Gdaňsk, jehož stará přístavní část je jako z pohádky, a pak zamířili na Helskou kosu, kde jsme se koupali na nejkrásnější pláži, jakou jsem kdy viděla. Taky si pamatuju, že v městečku Hel jsem seděla dopoledne v autě a koučovala svou VIP klientku :-D. Zkrátka VIP je VIP.
Další highlight po cestě byl národní park s pohyblivými písečnými dunami. Pro mě opravdu hodně zvláštní a silná krajina. Byli jsme tam brzy ráno, takže jsme to stihli bez davů. Zpět jsme šli pěšky po pobřeží moře a obdivovali (a sbírali) triliony ohlazených oblázků neuvěřitelných lesků a barev. Bylo to jako dračí nebo trpasličí poklad. A Šárku moc bavilo si s nimi hrát. Mě taky.
Cestou dál na západ jsme se ještě krátce zastavili v městečku s poetickým názvem do češtiny překládaným jako Kolobřeh. Je to jako z nějaké fantazy krajiny (což Polsko vlastně docela je.) V Kolobřehu se zastavil čas. Tady jsme si konečně užili komunistického skanzenu. Dobře, že jsme se tu jen zastavili.
Pak už jsme se stáčeli na jih a další totální perla bylo místo, kam jsme zajeli přespat, a strávili tam skoro celý další den.
Byl to areál pískoven, částečně zarostlých, částečně ještě funkčních. Krajina jako z Pikniku u cesty bratří Strugackých. Vůbec nepochybuju, že tajemná Zóna se nacházela přesně tam, a to včetně Jezírka splněných přání.
Nevím, jestli bych tohle místo ještě našla. Není ničím významné. Není v žádných turistických průvodcích, aspoň pokud vím. Třeba to tak zůstane…
Finální zastávka v Polsku byly majestátní Góry Stolowe, které leží na hranici s naší republikou.
Polsko rozhodně lze k rodinnému low-cost roadtripu doporučit.
Prázdniny ještě nekončí
Tradiční lezecké tábory, jeden ve skalách s Horolezeckým oddílem Železný Brod, druhý v Lanovém centru. Oboje můj oblíbený trik „Šárka jako účastník a já jako placená vedoucí“.
Taky jsem si po dlouhé době zažila fakt divokou vodu v Rakousku, po dlouhé době jsem se cvakla a po dlouhé době si připomněla, že toto není nic pro mě. Bojím se moc. Tenhle Rakouský výlet byl naštěstí kombinovaný s via ferrata, a tam se naopak bojím asi málo :-D.
S mojí VIP klientkou jsme strávily 2 dny lezením na Suchých skalách. Zakázka byla něco vylézt, probrat nějaká témata, a taky si zahrát na kytaru. Spát venku… a prostě být.
Oba dny jsme lezly na Suškách. Jedna z cest, kterou jsem vylezla, byla podle mě nejtěžší cesta, kterou jsem kdy vytáhla. Plesnivá se jmenuje, za VI na písku. Na První věž.
Klientka se mě potom zeptala, jestli je to pro mě stejný, jako když jedu na víkend lézt s kamarádkou. Což mi pomohlo uvědomit si a formulovat nahlas, že to teda není. Ani náhodou. Zvenčí to patrně vypadalo úplně stejně, jako kdyby nebyla moje klientka, ale já byla celou dobu ve střehu.
Držela jsem prostor, hlídala jsem, abychom dělaly to, co bylo v zakázce, hlídala jsem, aby jí to co nejvíc sedlo, vyhovovalo a bylo prospěšné. Takže ano, je to, jako kdybychom jeli jako kámoši, ale ne, pro mě to není to samé.
Klaplo to pěkně, včetně sobotního večírku v maloskalské Sokolovně s kytarama.
Prázdniny jsme završili svatbou dcery mého muže, kde se Šárka naučila plavat.
Září: poslední měsíc v Česku na našem bytě
Mezi tím, co nám tady v článku uběhlo léto, a přichází babí léto a tradičně našlapané září, zapomněla jsme vám taky říct, že na konci září se budeme stěhovat. Do Chorvatska.
Long story short, společnost, která nám pronajímala náš krásný byt v centru Olomouce, šla do insolvenčního řízení. Se správcem není řeč, zvyšují zálohy, zvyšují nájem. A vůbec, bydlíme tu už přes tři roky, a to je prostě moc. Už jsme tady hrozně zakyslí.
Proč zrovna Chorvatsko? Když jsem si představila, že celý náš cirkus stěhuju o ulici vedle, udělalo se mi mdlo. Když už, tak už. Apartmán v Chorvatsku, kde jsme byly loni na našem mořském road tripu, vlastní můj kamarád. Mimo sezónu se tam turisté zrovna nehrnou, takže je rád, že tam od října do března budeme my. Tak zněl plán. Jak asi tušíš, celé se to zase trochu změnilo.
Mým záměrem pro přesun do Chorvatska je vytvořit si prostor na tvorbu a prodej online kurzu Sama sobě koučkou (stalo se), naučit se zase trávit kvalitní vědomý čas se Šárkou (stalo se) a užít si moře (stalo se).
Přibrala jsem si k tomu koučování (jako že já jsem klientka, nechávám se koučovat) od Mikuláše Mináře. Ano, TOHO Mikuláše Mináře.
Aby mi tahle chorvatská příležitost neprotekla mezi prsty. Abych opravdu šla po svých záměrech. Abych našeho Chorvatského cvoknápadu jak se patří využila. Myslím, že se to podařilo i díky Mikulášovi. Rozhodně to byla skvělá příležitost a skvělý čas si připomenout, jak moc kouč pomůže. Mikuláš mi nastavoval zrcadlo, popichoval, ptal se, ale hlavně byl mým největším fanouškem. Necítila jsem se na to sama. Přesně, jako to dělám pro své klientky já.
Kromě toho mi vyhovovala Mikulášova energie. Ono koučovat koučku taky nemusí být pro každého. Musíte si ustát, že klient vidí do procesů, které spouštíte. Chce to dovednost opravdu 100% důvěřovat klientovi, že on ví nejlépe, co zrovna potřebuje. Ví to mnohem lépe než vy v roli kouče.
Na této myšlence jsem (mimo jiné) postavila online putování/kurz Sama sobě koučkou. Učím v něm klienty důvěřovat sobě a řídit si sebekoučovací procesy tak, aby se výhody (sebe)koučování staly součástí běžné praxe. Protože to je to kouzlo, posouvat se vědomě neustále, umět se posouvat sama za sebe. A taky umět vyhodnotit, kdy už na to sama nestačím, a kdy je výhodné říct si o pomoc zvěnčí.
Sebekoučování funguje. Stačí vzít koučovací systém a vyzobat si z něj to své. Nejste vázaní na domluvený čas koučovacího sezení. Pracujete samy se sebou po malinkých, ale soustavných krůčkách. V konzistenci je síla.
Sebekoučování může narazit na své limity. Sama sobě nikdy nezařídíš náhled zvenčí. Ne tak, jako to pro Tebe udělá koučka. Když potřebuješ nebýt na věci sama, věz, že koučka bude Tvůj největší fanoušek. Ano, je dobré naučit se být sama sobě svým největším fanouškem. Někdy je ale pohled zvenčí potřeba.
Proto si nemyslím, že online putováním Sama sobě koučkou ztrácím svoje koučovací klientky, protože mě už nebudou potřebovat, když zvládnou sebekoučovat samy sebe. Řekla bych, že to je přímo naopak. Mým cílem je, aby každá z poutnic najela na vědomý spokojenější život, vnímala svůj potenciál, rozvíjela ho, byla z toho šťastná. Plus si v pravý čas řekla o pomoc. Jako já Mikulášovi.
V už tak našlapaném září jsme se tedy ještě přestěhovali a 30.9. už jsme se koupali v moři.
Během září jsem (kromě balení stěhování) koučovala, lezla, vedla adapťáky v lanáči a chodila s klientkami na doprovázené poutě. Ten víkend, co přišly povodně, jsem byla na obrovském festivalu dobrovolnictví v Telči, který jsme pořádali s Hnutím Brontosaurus. Po dlouhé době jsem se v Telči viděla se svou dlouholetou kamarádkou/klientkou, která se v poslední době ocitala dost v životním bahně, a vypadá to, že už hlavu z bahna zase vystrkuje. Dobře.
Paklenice, chorvatské The Valley
Na konci září jsme do Chorvatska odjížděli s mojí mamkou a s představou, jak by to asi tak mohlo fungovat. Budeme trávit hodně času v Chorvatsku, a jednou za čas se vrátíme do Čech, většinou proto, že já mám nějaké pracovní povinnosti, které vyžadují mou přítomnost.
Když odjela moje mamka, přijeli za náma na české podzimní prázdniny naši kamarádi. Mají 3 syny a všichni lezou, takže jsme strávili několik dní v Paklenici. Tuto lezeckou oblast v Chorvatsku jsem si přejmenovala na chorvatské The Valley, jako Yosemite Valley v Kalifornii. Paklenice je menší, ale má podobný charakter uzavřeného údolí s kilometrovými stěnami. Miluju to tady.
Dokonce jsme se Šárkou jednou podnikli pěší výlet až nahoru, na hranu údolí. Biotop, který se nachází na náhorní plošině nad Údolím, je podivná zvlněná křovinatá step plná kamení a výhledů. Lezli jsme nahoru pěšinou podél severní stěny vrcholu Anica Kuk a já si připadala jako v kině. V severní stěně na Aničku vede několik krásných vícedélek, a ve stěně byli zrovna nastoupené dvě dvojice a jedna trojice lezců. Zastavovala jsem snad každých deset metrů a pozorovala, jak se sunou majestátní skálou vzhůru. Nádhera.
MISE a vzdělávací kurz
V mezerách mezi pobytem u moře jsme se vraceli do Olomouce a já jsem stihla lektorovat na „VIP“ lanáčové akci MISE a zorganizovat vzdělávací kurz pro vedoucí dětských oddílu v Brontosauru. Oboje mě velmi těšilo a oboje bylo skvělý.
MISE jsou akce na Vysočině, takový branný závod pro vybrané kolektivy tříd, zejména děcek, které studují na branné složky, tedy budoucí hasiči a policisté. Je to jedna z posledních akcí, o kterých vím, kdy se toho jako organizátoři nebojíme. Závod bývá na konci října, spí se ve stanech, na stanoviště se běhá podle mapy, a stanoviště samotná jsou akční, vyžadují outdoorové dovednosti, znalosti i spolupráci v týmu.
Dostat se jako instruktor na MISE je v lanáči v podstatě čest, je to taková odměna. Já jsem (už skoro tradičně) dostala na starost stanoviště rozdělávání ohně. Letos bylo ohňové stanoviště vylepšené o transport ohně v kýblu přes zatopený lom.
V rámci přípravy stanoviště jsem potřebovala vytvořit dvě jednoduché lanovky z jednoho břehu na druhý. Břeh je plný křoví, obejít ho s lanem tedy nepřicházelo v úvahu. Zdatný Olympionik (nebo některý z instruktorů chlapů) by zatopený lom možná přehodil, ale já teda ani vzdáleně. Když jsem přivázala provázek na šutr, a ten jsem vší silou mrštila přes vodu, dopadl do jezera někde těsně za půlkou. Tohle nemělo cenu.
Všichni ostatní měli spoustu práce s chystáním vlastních stanovišť. A já měla dvě možnosti. První: Zavolat si o pomoc a čekat skoro hodinu, než přijde někdo, kdo tu vzdálenost možná přehodí (a možná taky ne). Druhá: Svlíknout se do naha, vlézt na konci října do zatopeného lomu a tu zatracenou vzdálenost s tím lanem přeplavat.
Hádejte, kterou možnost jsem si zvolila?
Vzdělávací kurz pro (budoucí) vedoucí brontosauřích dětských oddílů byl krásný, plný inspirativních setkání a přínosných přednášek. Večer kluci přichystali impozantní povídací čajovnu. Vypadlo z toho několik nových kvalifikovaných vedoucích a já jsem na sebe pyšná. Letošní Brďo kurz se stal z velké části díky mně.
Zpět ke koučování a onlinu
Skvělá věc na tom, když bydlíte v Chorvatsku, je ta, že se nerozptylujete žádnými školeními v terénu, nekoupete se s lanem v lomu ani nechystáte kurzy. Užíváte si moře, koučujete online o sto šest a máte čas na tvorbu výzvy zdarma. A hlavně na tvorbu online kurzu/putování Sama sobě koučkou.
V listopadu proběhla výzva Radost, krása, vděčnost, kde se účastnice naučily několik zážitkových technik k tomu, jak si do života přitahovat zmíněné kvality. Pět poutnic pak naskočilo do sedmitýdenního online putování Sama sobě koučkou.
V čase tvorby tohoto článku se dostáváme do poloviny kurzu a já jsem naprosto nadšená, vděčná, a vytížená. Je to, jako by se mnou poutnice skoro bydlely.
Pět účastnic považuju v dané situaci za úspěch, a už se těším na to, jak budu spouštět další běh, který vymazlím o postřehy ze současného běhu.
V listopadu jsem taky získala pro roční koučovací VIP spolupráci Ingrd Dach. K tomu není co dodat.
V další české mezeře mezi chorvatským žitím jsem se jela vzdělávat na metodický kurz pod Prázdninovou školou Lipnicí Řízení psychického rizika. Jo, stálo to za to. Můj hlavní závěr z kurzu je, že dělám, co umím, a dělám to dobře. Což není špatný.
Další víkend jsem ještě stihla účast na brontosauřím setkání Refresh. Poznala jsem spoustu nových lidí, názorů, přístupů, a luxusně se vyspala dvě noci v mrazivém venku, protože nesnáším hromadné spaní, a když můžu, tak se mu vyhnu. Na Refreshi jsem se také poprvé začala ohlížet za rokem 2024 a začala si zvědomovat, jak výjimečný a úspěšný pro mě tento rok byl.
Vánoční čas a Silvestr
Úžasný rok jsme zakončili úžasným vánočním časem a Silvestrem s partou kamarádů na horách, kde byla 5 dní inverze, takže jsme lyžovali 5 dní v nádherném počasí.
Při posledním přesunu do Chorvatska jsme se stavili na vánočních trzích ve Vídni, kde jsme se Šárkou bruslili v parku před vídeňskou radnicí.
V Chorvatsku jsme upekly osm plechů nivového cukroví, teda spíš slanoví. Nezastavila nás ani neexistence válečku a mašlovačky. Použila jsem místo toho flašku vína a kartáček na zuby. S vypětím všech sil jsme sehnali vánoční jedličku, koukali na pohádky, a já před svátkama doháněla resty z mé koordinační práce v Hnutí Brontosaurus.
Můj muž upekl tradiční vánočku, která byla letos snad nejlepší, co jsem kdy jedla.
Když jsme na Štědrý den večer zpívaly se Šárkou koledu Byla cesta byla ušlapaná na molu u majáku a kolem šplouchalo moře, věděla jsem, že na tohle nikdy nevyprodukuju dostatek vděčnosti.
Závěrem
Vděčnost. Vděčnost. Vděčnost. Láska. Vděčnost. Náročné, těžké. Moje volba. Vděčnost. Krucinál. Už nemůžu! Vděčnost. To dáme. Něco je taky na kulový, ale zanikne to. Přijímám. Vděčnost. Co už. Žijem!
