Jak jsem zdolala Stok Kangri, 6153 m nad mořem

Dnes pro vás mám přepis jednoho z nejitenzivnějších zážitků, které jsem měla tu čest prožít. Uznávám, že vylézt na šestitisícovku není v běžné nabídce pro každého. Nicméně ráda bych na tomto příkladu ilustrovala, že i už fakt speciální věci se dají pojmout… ještě speciálněji. A někdy je to dobře. A někdy to dobře být nemusí. Když se dostanete v nějakém (outdoorovém) zážitku do flow, je vám fakt… intenzivně, a něco třeba fakt…chcete… myslete při tom na vlastní BEZPEČÍ.

„Jak musejí mít dvě české ženy zas něco extra“

„Proč se leze na Stok Kangri v noci“

„It is impossible! Really? But we did it!“

„Tak málo vzduchu a tolik jehel v něm, rampouchy prstů nelze zadýchat, do kraje duchů živí vstupujem, do našich útrob zakousnul se chlad…“

Napadala mě po cestě spousta titulků a úvodních slov pro následující, svým způsobem životní, příběh. Pointou je, že jsme společně s Katkou a průvodcem Suracem 17.7. 2012 kolem 6 p.m. vystoupili na vrchol Stok Kangri, čímž jsme pokořili výšku 6153 metrů nad mořem.

V neděli ráno mě konečně doběhl stres a zodpovědnost posledních pracovních dní v Ladakhu a totálně jsem skončila. Brečela jsem u Romany a Inky v pokoji jak malý dítě, že tady končím, že cokoli nezařídím já, tak neklape, a vůbec.

Tudíž jsme se s Katkou sebraly, a: sbalily si, zařídily průvodce, permit, mačky, hůlky, rukavice, jídlo, vařič. Nejzajímavější z toho bylo získání permitu, který nám uděloval starší chlápek z vysokohorské asociace, který byl i na Everestu. Permit jsme dostaly společně s celým příběhem začínajícím u pramene Indu na posvátné hoře kdesi v Tibetu a konče na vrcholu Stok Kanrgi, se spoustou rad a vůbec. Bylo to kouzelné, zajímavé, a… dlouhé.

Taxíkem jsme odjeli do Stoku na konec vesnice a pak už po svých. Šlapalo nám to údolím krásně a mazali jsme jak namydlení. Ze Stoku, cca 3700 metrů nad mořem, jsme vyráželi kolem 4 p.m. Po varování chlapíka od permitů jsem nějak nabyla dojmu, že moc vysoko ten den už nevylezeme, neb tam bude potok, který se odpoledne rozvodňuje, což potoky sbírající vodu z tajících ledovců prostě dělají, a nepůjde ho překonat. Toto „nepůjde“ se ukázalo být první z mnoha nemožností, které jsme prostě udělali, protože jsme nevěděli, že jsou nemožné.

Párkrát jsme potok přeskakovali po kamenech, a po čtyřech hodinách chůze, včetně překonání jednoho malého pasu a kousku čtyřkového lezení s batohy v pohorkách jsme dorazili na Mont Karmo (těžko říct jak se to píše, mapy tento místní název neznají), kde jsme se utábořili na první noc v horách – ve výšce 4300 metrů nad mořem. Postavily jsme Kaččin parádní stan Chaos, daly si kus chleba z pekárny v Lehu s máslem a banánem a zalehly. Surac spal a jedl v tea tentu, jen jsme mu to platily my.

Spalo se mi dobře. Vstávalo se taky dobře, za zvuku zvonců horských koníků a hýkání oslíků. Plán na dnešek je dostat se jen do Base campu, cesta cca na dvě hodiny, nastoupat cca 700 metrů do výšky 5000 metrů nad mořem. Do batohu mi nejspíš přes noc dal někdo cihlu a cesta na dvě hodiny trvala spíš přes tři a byla nekonečná.

Aspoň jsme potkávali spoustu lidí v protisměru, kteří vesměs na základní životní otázku, jestli zdolali vrchol, odpovídali „Ano“ a tvářili se vítězoslavně a přáli nám hodně štěstí a dobrý počasí. Oboje budeme potřebovat. Taky jsme viděli spoustu svišťů, obvykle tlustých a spokojených. Base camp se zcela demotivačně ukrýval za malým kopečkem, takže nebyl vidět až do chvíle, kdy do něj člověk opravdu dorazil. Obejít ten kopeček byl snad nejdelší a nejotravnější kus celého výstupu.

V base campu jsme postavily stan a Kačka se pokoušela něco vařit. Mně to bylo dost jedno, rozbolela mě hlava a bylo mi celkem blbě, takže jsem usnula.

Base camp, 5000 m n.m.

Bála jsem se, všechno, co jsem kdy poctivě načetla o vysokohorské nemoci, mě děsilo. Co když mi začne být hůř? Budeme muset rychle sklesat co nejníž, to je jediné, co se proti nemoci dá dělat. Ale co když se mi udělá tak zle, že nebudu schopná jít?? Naštěstí když jsem se probudila, najedla jsem se, usnula jsem znova, a když jsem se, již se setměním, probudila znovu, bylo mi už docela slušně.

V BC. Večer už mi bylo docela slušně. Magická noc…

Nicméně z plánované aklimatizační procházky alespoň do sedla 5100 m nebylo nic. Vylezla jsem ze stanu a konečně jsem měla čas obdivovat kolosálnost hor okolo. Škoda, že z BC není vidět Stok Kangri. Povídala jsem si se Suracem, tulila se s oslíkem, a když se udělala moc tma a moc hvězdy, zalezla jsem na čaj do tea tentu. Atmosféru tea tentu jsem si zamilovala již loni a znovu jsem se ocitla v himálajské pohádce plné povídání horalů z různých konců světa, kouřících hrnců a slaného ladackého čaje.

Ve dvě ráno ukazoval Kaččin teploměr ve stanu mínus dva stupně celsia. Ze začátku mi byla i zima, pak už dobrý. S tím, že bych se budila nedostatkem vzduchu, jsem neměla ani tady, v 5000m, žádný problém.

Vstávalo se pomalu. Uvařila jsem snídani – rýži s omáčkou, co zbyla z večeře, a čaj, a v 10:10 jsme s veškerým vybavením a Suracem vyrazili prozkoumat Advanced Base Camp, ležící v 5300 metrech. Plán byl původně dojít tam s veškerým vybavením, vyspat se tam a brzy ráno startovat dobýt vrchol odtud, ale ABC je již 3 roky zavřený a spát tam není povoleno (opravdu není, ptala jsem se velmi důrazně a argumentovala jsem, co to šlo – a nic.

Takhle vypadá jediná mapa výstupu na vrchol, která je k dispozici. Nutno říct, že kromě měřítka je dost přesná.

Stoupalo nám to velmi dobře, v ABC jsme byli před polednem a počasí bylo nádherné. Již nějakou chvíli jsme o tom přemýšlely, a teď to přišlo. Navrhla jsem Suracovi, že když už jsme jednou tam, co kdybychom slezli Stok Kangri teď??? Trochu jsme tušily existenci nebezpečí tajícího ledovce a věděly jsme, že nejspíš to, že lidi vstávají v noci, aby vyrazili na Stok Kangri, bude mít nějaký důvod, ale Surac souhlasil celkem bez zaváhání a tak jsme vyrazili dál přes ledovec.

Vrchol Stok Kangri se před námi schovává v mracích… Asi už ví, že ho za pár hodin zdoláme.

Nikdy jsem přes takový opravdový ledovec nešla. Šlo se výborně, sice už trochu natával, ale držel všude a jediná trhlina, kterou jsme potkali, šla celkem obyčejně překročit.

Pak jsme začali stoupat rozměklým sněhem vzhůru. Stačilo jít ve stopách těch, kteří stoupali před námi v noci. Šla jsem první a Katka se Suracem za nějakou chvíli za mnou. Mačky nebyly potřeba. Ze začátku to nebylo horší, než když nám ve Špindlu ujela poslední lanovka a šlo se po sjezdovce nahoru. Nebo když nám na Klínovce ujel ježdík až do Klíňáku a pak jsme museli zpátky k boudě.

Pak těch sjezdovek najednou začalo být mnoho. A pak už to bylo horší… Sklon, ve kterém jsem stoupala sněhem nahoru, byl skoro kolmý. Krok, krok, krok, ještě jeden, pak zastavit, a nadechnout. A znovu. Tentokrát pět kroků a pak nádechy. A znovu. A znovu.

Krok, nádech. Krok, nádech.

Himaláje jako na dlani

Hřeben, na který vyšlapaná stezka kolmo vzhůru mířila, se nepřibližoval. A nepřibližoval se ani další hodinu. Ani tu následující. Výška si začala vybírat daň a rozbolela mě hlava. Dala jsem si paralen, ale pomohl jen na chvíli. Ještě k tamhle tomu kameni. A do tamhle toho zákrutu. A až budu u tamhle těch dvou kamenů, co vypadají jako pasoucí se jaci na sněhovém poli, už to bude na hřeben kousek. Krok krok krok. Nádech nádech. Je to horší než sjezdovka.

Ještě, že je ten sníh už tak natátý, nedovedu si představit, že když to lidé lezou k ránu, vypadá to nejspíš jako zrcadlo a je to prostě velmi VELMI šikmý lán ledu. Kdyby mi to teď ujelo, zastavím se v hromadě sněhu. Kdyby mi to ujelo na mačkách, a byl by to led, nejspíš se zastavím až o ledovec dole.

Vzpomínám na mou oblíbenou scénu ze zlézání Matterhornu z Kerouacových Dharmových tuláků a někdy, když se ohlédnu po Suracovi a Kačce, a vidím tu propast pod námi, zachvátí mě panika: Je to strašně vysoko!!! Nepomáhá ani poznání z téže knihy: „Ty blázne, z hory se nedá spadnout!!“

Zdá se mi, že to se teda dá. Jsem vděčná za své tvrdé pohory, k rozměklému sněhu se chovám jako k ledu, když lezu na mačkách – nakopnout, přesvědčit se, že schůdek drží, a na té noze se zvednout. Stačí o kousek. A znova. A zastavit, nadechnout. A znova. Boty za nedlouho podléhají změklému sněhu a cítím, že je mám durch. No co už. A znova. Někdy schůdek nevydrží a noha podjede. Ztratím rytmus a musím se vzpamatovat. Obě hůlky už ztratily kolečka, boří se až po rukojeť.

Po hodinách jednotvárné dřiny se konečně dostávám na hřeben. Za odměnu dohlédnu na druhou stranu. Nádherné hory, vrcholky Himalájí většinou pode mnou. A propast. Je to strašně vysoko!!!

Čekám na Kačku a Suraca a je mi zle. Bolí mě hlava, motá se mi. Pozvolna usínám, ale bojuju s tím, nejsem si jistá, jestli bych usnula, nebo padla do bezvědomí. Co když mě nedokážou odsud dostat? Když Kačka se Suracem dorazili, měla jsem intenzivní pocit, že nikam nejdu, a to ani dolů, natož nahoru. Doráží mě informace, že po hřebeni je to ještě hodina na vrchol. Hodina?? To už nemůže být hodina! Panika dostupuje vrcholu, je mi blbě a strachem mi tečou slzy. Kačka mě i přes to uargumentuje („tak pro tebe může přiletět vrtulník!“) a vyrážím s nimi k vrcholu.

Mám toho plný zuby, chci už jít jen po kamenech, které aspoň drží, noha se po nich nesmeká a nikam nejedou. Nenávidím sníh, obzvlášť traverzy, kde pod sebou mám propast až na dno Země. Je to strašně vysoko!! Lezu radši po kamenech. Místy čtyřka v pohorách. Vzpomínám na Sokola. Nic, co bych už někdy nedělala. Aspoň to drží na svém místě a neujíždí to pod nohama. Batoh nechávám na začátku hřebene, beru jen čokoládu a foťák.

Čtyřkové lezení v pohorkách…nic, co bych už před tím nedělala 🙂 Díky Sokole!

Už jdu zase první. Už vidím modlitební vlajky. Už se konečně přibližují. Už se jich můžu dotknout…

Kolem 6 p.m. dorážím na vrchol Stok Kangri, 6153 metrů nad mořem.

Panorama okolo je neuvěřitelný. Vrcholky hor pode mnou, kam oko dohlédne – a že dohlédne daleko. Všude jasno, jen tu a tam springfieldské mráčky (vzpomínáte na znělku ze Simpsonů?). Za chvíli doráží i Katka a Surac. Fotíme se na tisíc způsobů, na samospoušť, s Michalovými trenkami s Patem a Matem, s českou vlajkou, s modlitebními praporky.

Přivazuju na vrcholu katak. Ten tu bude ode mě na věky věků jako výraz úcty a respektu k hoře. Mimochodem, pojem věčnosti na této hoře dostává nový rozměr. Hora je mocná. Hora je rozmarná. Hora je věčná. Rozhodně v lidských měřítkách. A možná i v měřítkách existence našeho světa.

Aby to neznělo jen poeticky, na vrcholu mě bolela hlava, bylo mi celkově blbě a bála jsem se sestupu dolů. A bylo proč.

Po hřebínku dolů jsem seběhla jen proto, že už jsem chtěla být dole. Propasti všude okolo mi fakt nedělaly dobře. Pak přišla dlouhá sněhová část. Byla jsem znovu ráda za to, že sníh byl stále ještě po celém slunečném dnu „bezpečně“ rozměklý. Paty se do něj zarážely celkem snadno a vlastně jsem se ani tak nebála. Za to jsem byla dehydrovaná (voda došla už nahoře) a utahaná k smrti. Je to strašně vysoko!! A teď, při cestě dolů, jsem se do té jámy, kam musíme sestoupit, musela ještě celou dobu dívat.

Asi v polovině sestupu sněhové části začalo zapadat slunko, což bych považovala za velmi poetické v případě, že by na nás v šeru pod námi nečíhal rozměklý ledovec. Dobrala jsem vodu z jednoho z mnoha tisíců proudů, které tekly z hory, vypila na ex asi půl litru a to mně celkem pomohlo.

Brečela jsem únavou a nenáviděla jsem sníh ujíždějící pod nohama čím dál víc. Bylo potřeba postupovat rychle, aby nás Surac provedl bezpečně ledovcem ještě za zbytků světla. A pak přišla krize na Katku, už nemohla. Chtělo se jí zvracet a šla zoufale pomalu. Stmívalo se rychle. A pak jsme uviděli ledovcovou řeku, která nám tekla v cestě. Masy sněhu a ledu, které za celý dlouhý slunečný den usilovně tály, se nám v ledové kapalné podobě valily přes cestu.

Surac neomylně našel nejlepší místo a proud přeskočil. Byla řada na mě. Hodila jsem mu nejdříve batoh, protože šance, že ve vyčerpaném stavu, ve kterém jsem se nacházela, a ještě s batohem, řeku přeskočím, mi nepřišla dostatečně velká. Pak jsem skočila.

Nohou jsem si šlápla trochu do vody, což stejně nevadilo, protože jsem boty měla zmáchané už z tajícího sněhu. A bylo to, byla jsem na druhé straně. Hora si vybrala jen malou daň – zlomenou přezku u bederáku a utopenou již zničenou hůlku. Pak byla řada na Kačce. Pomalu přestávalo být cokoli vidět. A vidět nebyla ani Kačka.

Rozhodla se, že odmítá skočit, a že se pokusí ledovcovou řeku obejít. Mohly tam být další trhliny. Mohla sebou někde seknout. Dostala jsem teď už pořádný strach, a to jak o sebe, tak o Suraca, tak o ní.  O sebe proto, že jsem se rozhodla zůstat a případně dojít zbytek cesty samotná. Měla jsem baterku. Jako vždycky, když nastane už opravdu průšvih, moje tělo někde vzalo rezervy.

Řekla jsem Suracovi, že jsem ok, což jsem v tu chvíli byla – rozhodně víc než Kačka – a ať se pro ni vrátí. Dohodli jsme se rychle, že budeme přes ledovec sledovat svoje světýlka a potkáme se buď v ABC, nebo dojdu dolů. Jim už na druhé straně ledovce stejně nebudu nijak platná. O Suraca jsem měla strach, protože musel skočit zpátky a vydat se za Kačkou. O Kačku jsem měla strach, protože šla v polomrtvém stavu sama po druhé straně ledovce.

Nicméně jak vypadala v tuto chvíli situace hrůzostrašně, dopadla úplně dobře. Naštěstí. Šla jsem po bezpečném kamenném poli a naproti přes ledovec jsem sledovala světýlko. Světýlko sledovalo mě. Jen jsem doufala, že jsou tam oba, že Surac Kačku našel. Najednou se světýlko začalo přibližovat. Surac našel cestu přes ledovec, i když Kačka potom říkala, že taky skákali přes trhlinu. Počkala jsem na ně, a společně jsme našli ABC, který už nebyl daleko. Odtud už jsme se celkem bezpečně dobrali nejdřív sedla nad BC, a potom BC. Bylo něco kolem 10 p.m. Na cestě jsme strávili dohromady 11 a půl hodiny.

Když jsme si sedli do tea tentu a dali si večeři, všichni, kdo si vyslechli naší historku, řekli, že slézat horu v tuto dobu je impossible. But we did it.

Já vím, že tu vlajku držíme obráceně. Na to jsme nahoře opravdu nemyslely… Večer na krku a dlouhá cesta dolů před námi.

Tak už víte, proč se leze na stok Kangri v noci a slézá se ráno (dopoledne)?

Dopadlo to dobře. A máme zážitek. Myslím, že to nakonec až tak nebezpečné nebylo. Pouze nezodpovědné. Člověk se někdy musí dostat za hranice, aby se něco dozvěděl.

Já jsem našla svojí fóbii – ledové (sněhové) traverzy s propastí pod sebou. Nerealistická panická hrůza až do breku. Je to strašně vysoko!!

Teď, když sedím na Chandanu, natírám si spálený nos (poučení snad ještě důležitější než „nelezte Stok Kangri v nevhodné denní doby“ zní „pokud lezete do 6000 metrů, kde je spousta sněhu a ještě víc slunka, namažte se krémem na opalování, nebo líp, zahalte celý obličej!!), koukám přes údolí na Stok Kangri, která po našem výstupu zachumlala vrchol zpět do šedivých mraků.

Jsem hoře vděčná za to, že nás nechala vystoupit na vrchol. A jsem jí ještě vděčnější, že nás z něj nechala sestoupit.