Luxusní Maroko

— Krátké zamyšlení o luxusu plus fotoreportáž z naší cesty do Maroka.—

Co je to vlastně luxus? Jak se projevuje? A jak kategorie luxusu utváří naši osobnost?

Jak kategorie luxusu utváří naši osobnost?

K těmto otázkám mě přivedla diskuze s Petrem nad naším ubytováním v Savíře (Essaouira) v Maroku.

V Savíře jsem totiž zarezervovala ubytování v hostelu. A tak jsme dostali… vualá, hostel. Celkem levnej hostel.

Pro další plynulost textu upřesňují kategorii „hostel“: Není to nijak etablovaná definice, ale hostel je podle mě ubytování typicky využívané backpackery, nomády. Osamělými jedinci, nanejvýš páry.

Lidi vyhledávající na cestách hostely většinou nedisponují přemrštěným rozpočtem a jejich požadavky na komfort tkví spíš v setkávání se s jinými podobnými cestovateli, volnému přístupu ke kuchyni a k wifině. Hostely obvykle dobře poskytnou pokoj, nebo postel ve sdíleném pokoji. Koupelna bývá sdílená nebo na pokoji, záleží na luxusu hostelu. Někdy je na výběr obojí. Hostel má pro zmiňované uživatele i další výhody – dost často je to místo sběru a předávání různých užitečných informací, letáků, knížek, map a doporučení týkajících se dané lokality. Hostely jsou vždy vybaveny společným prostorem (jídelnou, terasou, atriem) vhodným pro setkávání jeho obyvatel a pokecu u čehokoliv, většinou piva nebo vína. Nejste li teda zrovna v zemi, kde je prohibice, jako my. Tady v Maroku se pije kafe a sladký marocký čaj s mátou.

Když jsme přišli na ubytování, byla jsem v lehkém cestovatelském rauši.

Protože autobus v Marrakéši jsme chytli spíš s velkou klikou. Protože Šárka (naše dva a půl let malá dcera) část cesty prospala a část cesty jen tak koukala a byla úplně parádní. Na to, že jsme měli dohromady 2 sedadla a cesta trvala skoro 4 hodiny, proběhla úplně v pohodě.

A pak — Savíra! Medina (historické centrum) v Savíře je dokonce v UNESCO, a není se co divit. Parádní bludiště vysokých domů a uzoučkých uliček.

Chechtající se rackové a vůně moře…

Chechtající se rackové a vůně moře… a my jsme to v tom bludišti díky Petrově bezchybné navigaci krásně našli. Když nám otevřeli, týpek se mnou mluvil plynule anglicky, což je pro mě ve francouzsky mluvící zemi vždycky úleva. Tady se mluví francouzsky a arabsky. Nejsem si jistá, co z toho je užitečnější.

Hostel mi přišel pěknej (oni tady ty kachličkový obklady prostě umějí krásně). Kočárek nám zaparkovali bezpečně dole u vstupu, takže jsme ho nemuseli rvát úzkým schodištěm do druhého patra. V pokoji máme tři postele. To byl můj největší strach, že budeme mít jednu manželskou dohromady všichni,  já, Petr i Šárka. Patro nad námi je skvělá terasa a z ní je přístup do celkem rozumně vybavené kuchyňky. To byl můj druhý strach, že nebude kde si ráno udělat kafe. A je to hostel, z čehož kouká posezení na terase se zajímavýma lidma, vyprávění a poslouchání příběhů… ty jo, v hostelu jsme podle mě nespali od tý doby, co máme Ňufí… jako že naposled na cestě po Jižní Americe před před třemi lety, no je to vůbec možný?

Já v sedmém nebi.

A pak studená sprcha. Zatímco já jsem jela na dobrodružnou cestu do rozvojové země a očekávala jsem něco plus mínus indické kvality, Petr jel patrně na dovolenou a měrná jednotka pro něj byla naše dovolená na Kanárech letos v lednu.

Zatímco já jsem jela na dobrodružnou cestu do rozvojové země a očekávala jsem něco plus mínus indické kvality, Petr jel patrně na dovolenou a měrná jednotka pro něj byla naše dovolená na Kanárech letos v lednu.

Takže se (s odstupem) není co divit, že: Pokoj je plesnivej a smradlavej a nejde pořádně větrat. Koupelna je nepohodlná, nemá poličky a neteče teplá voda v umyvadle, jen ve sprše. Terasa je navlhlá a kuchyň o něco hnusnější, než by chtěl používat. Soukromí žádný a postele proležený.

Ufff. Jasně. Všechno z toho je objektivně pravda.

Petr navrhl, že se přestěhujeme. Někam do apartmánu. V mé rozjitřelé a v podstatě naštvané a zklamané představě do hotelu (taky proto, že jsem naše ubytování vybírala a vím, co se tady dá sehnat).


Nejdřív vám řeknu, jak to dopadlo, a pak vám řeknu, co to se mnou udělalo vnitřně.

Dopadlo to tak, že když jsem se trochu uklidnila, byla jsem schopná nahlídnout Petrův pohled na věc. Musela jsem uznat, že ať je to hostel jak chce skvělej, je to stále jenom hostel. Což prostě pro rodinu na týden není úplně nejkomfortnější možnost, která existuje. Petr hrdinně dohodl vrácení peněz s majitelem a pokusil se zabookovat postupně 2 různé byty přes AirBnb. Ani jeden nebylo možné pronajmout, takže jsme se na to vykašlali a zůstaneme tady v tom hostelu.

A co to udělalo uvnitř mě:

První noc jsem se vůbec nevyspala. Většinu času jsem přemýšlela nad tím, co se to se mnou stalo. Nesnášela jsem zejména to, že jsem se nechala Petrem strhnout, to jeho negativno mě úplně převálcovalo. A ještě horší bylo, že jsem najednou začala taky cítit ten nedostatek komfortu a zcela vážně ke mně přicházely myšlenky jako: „Co na tom, kdo jsi a co ti vyhovuje. Časy se mění. Můžete si to dovolit (celkem bez problému), tak co, přestěhujete se do hotelu, klídek, luxus, snídaně… pohoda.“ A najednou mi bylo zle z myšlenky, že to moje já, pro který byl tenhle hostel luxusní dost a dost, se nechalo semlít, že už neexistuje. Že místo VYCHUTNÁVÁNÍ si decentního nepohodlí, jako je nutnost uvařit si kafe na plameni. Fungování v pokoji, kde není ani pořádná skříň. Přehlídnutí drobných nepořádků ve společné kuchyni. Že místo toho, aby ŽILA, budu CHTÍT bydlet raději v hotelu. S dalšíma turistama, jejichž jediná cesta vede z hotelu na pláž a do turistické plážové restaurace, kde si můžou dát bílý víno k rybě, ačkoli jsou v zemi, kde je prohibice. Nikoho neodsuzuju, ať si to každej dělá, jak potřebuje. Konec konců, my v tý restauraci jednou skončili taky, a dali jsme si výbornou čerstvou rybu. Spíš jde o to, kdo JSEM já a taky kdo vědomě CHCI být.

Jde o to, kdo JSEM já a taky kdo vědomě CHCI být.

A čím se to moje já vyznačuje. Jaký jsou jeho projevy. Že i když na to mám, radši budu bydlet obyčejně a za levno, protože mi to tak VYHOVUJE. A to, že na to mám, se projeví třeba tak, že si zaplatím lekci surfování. Což jsem mimochodem udělala a bylo to fakt skvělý.

Jak jsem si tak v noci přemýšlela, byla jsem vyděšenější a vyděšenější. Protože jsem neviděla žádný dobrý řešení naší situace. Když zůstaneme tady v hostelu, tak Petr bude naštvanej a nespokojenej. A já vlastně už taky. Jako by ve mně Petr otevřel receptor místního diskomfortu, absence luxusu.

Jako by ve mně Petr otevřel receptor místního diskomfortu, absence luxusu.

A když se přestěhujeme do hotelu – br, asi se sama ze sebe pozvracím. Ztratím sama sebe. Protože TOHLE tady jsem já. Ne ta holka užívající si luxusu hotelu.

Jasně, můžeme se bavit o tom, co je pro koho luxus. Ale za sebe v tom mám jasno. Prostě příjemný standard je pro mě takovýhle hostel. A CHCI, aby to tak zůstalo.

S odstupem samozřejmě vidím, že to bylo celé vyeskalované, ale věřím, že to nebylo zbytečně. A jsem fakt ráda, že jsme se pokusili se přestěhovat, a že to nedopadlo. Otázka zní, jak bych se cítila, kdyby to dopadlo. V luxusnějším ubytování patrně… luxusněji. Ale uvnitř sebe?


Edit, o dva dny později:

Zůstali jsme na hostelu a mně ten diskomfort, nedostatek luxusu, který jsem začala pociťovat, úplně přestal vadit. Jsem to já, svět je v pořádku. Jediný, co mi vadí, je večerní hluk. Ale je přiměřenej. A ten mi vadil a vadí vždycky, to se nepočítá.

Což je mimochodem rozdíl mezi splněnou potřebou a luxusem. Nablýskaná kuchyně je pro mě luxus. Poličky a skříně? Luxus. Vlastně i terasu, která tu je, považuju za  luxus. Obešla bych se bez ní. I když jsem ráda, že tu je. ALE večerní klid na spaní, to je pro mě základní potřeba, která když není splněná, je to pro mě problém. Počítám, že pro někoho jiného (patrně pro většinu lidí typicky obsazujících hostely) by zrovna tahle proměnná byla úplně nepodstatná.

Je jasné, že hranice luxusu je pro každého člověka jinde. O tom se nepřu a každý nechť si na tu svou hranici přichází sám. Mě vlastně zajímá spíš pohled skrze jeho význam v identitě jedince.

Jaký je váš přístup k luxusu? A je to pro vás důležitá proměnná v tom, kdo jste?


Zde shrnuji pět otázek, kolem kterých se točily moje úvahy. Jaké jsou vaše odpovědi? (Klidně mi někam napište – do komentářů, na facebook nebo na e-mail linda@lindahorcickova.cz).

  • Kde je vaše hranice luxusu?
  • Kde vědomě chcete, aby byla vaše hranice luxusu?
  • Je pro vás kategorie luxusu v životě důležitá pro definici toho, kdo jste?
  • Co cítíte a jak se zachováte, když zjistíte, že to váš partner/jiný blízký člověk má s luxusem výrazně jinak, než vy?
  • Jaká je podle vás rozdíl mezi luxusem a základní potřebou?

V ebooku O krok blíž k sobě nabízím 4 techniky využití zážitků běžného dne pro svůj rozvoj, které zvládnete i vy. Pokud vás zamyšlení o kategorii luxusu v životě bavilo, myslím, že by se vám ty 4 techniky mohly hodit :-).


Dále pro vás mám fotoreportáž z (ne)luxusního Maroka, užijte si ji.

 

Tahle fotka vznikla asi 5 minut po tom, co jsme se s Petrem dohodli, že turistickou jízdu na velbloudu oželíme. Jenže velbloudář byl opravdu milý místní pán, a Šárka se chtěla projet, a velbloud byl takový milý zvíře… podlehli jsme a já doufám, že jsme přispěli pánovi na obživu a velbloudovi na žrádlo. Na velblouda se nasedá, když velbloud leží. Zvedá se s vámi tak, že nejdřív se zvedne na zadní, a potom na přední. A je to mazec. Sesedání je ještě větší mazec, protože nejdřív padne na přední na kolena, a až potom složí celé zadní.

 

V Maroku platí dost přísná prohibice a v běžných obchodech alkohol nedostanete. Nedáte si ho ani v běžných restauracích. Zatoužíte li jako správný Čech ochutnat místní pivo, musíte se stát nejturističtějším turistou a vypláznout patřičný obnos. Mimochodem pivo Casablanca ani zdaleka nedosahuje kvalit stejnojmenného filmu. Lze nedoporučit.

 

Bydleli jsme sice nakonec celou dobu v hostelu za levno, ale zase jsem si dovolila zaplatit si dvě lekce na surfu. A stálo to za to. Podle mě nejluxusnější komodita, která na světě existuje, je zážitek a zkušenost. Má několik výhod. Třeba to, že vám ho nikdy nikdo nevezme. Nebo to, že kolik si z něj vezmete, jak se k němu postavíte a co všechno se naučíte, můžete vždycky ovlivnit.

 

Petr u místního holiče. Ostříhat se tady dá na každém rohu za pár šupů. Pokud jste teda muž. Ženské kadeřnice jsem tu neviděla nikde. Počítám, že je to součást tradičního hammámu, ale ani tím si nejsem jistá. Ráda bych napsala autentické svědectví o tradičním hammámu, ale ten, který jsem navštívila, byl patrně spíš turistický. Procedura byla asi docela tradiční – celou vás vykoupou a vydrhnou tradičním černým mýdlem, sedíte v páře, polívají vás vodou. A nakonec přijde masáž. Ovšem tradičně se to děje v nějakých kolektivních lázních, kde se ženy cítí svobodně a také mají možnost probrat společně nejnovější drby. Co jsem slyšela a četla, jedná se z velké části o socializační záležitost pro ženy ve světě, který ženskou svobodu a individualitu jinak hodně potlačuje. V hammámu, který jsem navštívila já, jsme byla pouze s obsluhou, která mluvila jen francouzsky, takže jsme si moc nepokecaly (já francouzsky neumím).

 

Historické jádro (medinu) Savíry svírají vysoké hradby, a to včetně přístavu. Běžná navigace tedy zní třeba: Dětské plíny mají v obchodě u jižní brány. Nebo: Západ slunce se sleduje ze severní bašty nebo hradeb., Někdy to zní jako z nějaké středověké ságy…

 

Na rozbouřené moře a vlny tříštící se o skaliska je z hradeb Savíry luxusní výhled. Obzvlášť v zapadajícím slunci.

 

Další luxusní výhled, tentokrát z terasy jedné restaurace v Marakéši. Je to jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

 

Ještě jeden luxusní výhled z terasy na Marakéš.

 

Islám preferuje kočky před psy už od dob Mohammeda. Zatímco psi jsou považování za nečisté, kočky islám toleruje. Psy tady tedy nenajdete skoro žádné, ani ty toulavé, zato kočky obsazují nejrůznější luxusní místa a vyhřívají se na sluníčku.

 

Toto byl bizardní podnik v Marakéši. Jak už jsem se několikrát zmínila, v Maroku platí prohibice a alkohol tu běžně neseženete. Sem jsme zapadli na kafe, protože Šárka nám zrovna usnula v kočáře, když jsme šli okolo. Ovšem když servírka přinesla menu, nemohli jsme tam kafe ani najít. Bylo až na poslední stránce. Všechny ostatní stránky byly zaplněny nabídkou alkoholu. Ocitli jsme se v pravé turistické chlastárně. Nakonec nám i to kafe udělali. Dali jsme si oba frapé, které přinesli v třetinkových skleničkách s pěnou. A i to kafe vlastně vypadalo jako tmavé pivo.

 

„Súky“ se říká obrovským krytým tržištím, jehož ulice prochází v různé hustotě většinou mediny Marakéše. Najdete tam nejspíš cokoliv, když teda víte, kde hledat. Když to nevíte, tak se ztratíte. Rychle, hodně a zaručeně. Súky jsou blešák, súky jsou kavárny a restaurace, sůky jsou taky něco jako ve středověku cechy. Při bloudění narazíte na súk kovozpracující, dřevozpracující, sůk látkový, súk barvířsky, súk rybí a súk masný, súk zeleninový, súk s kořením. Súky mají zboží denní potřeby a taky luxusní zboží.

 

Tato fotka je z Marakéše ze Slutánových hrobek. Opravdu luxusně vyzdobené prostory. Přišla mi skoro škoda, že je využívají jen mrtví… a obdivují turisté. Neměl by být luxus využíván? Moc se mi tam nechtělo, už jsem byla unavená, ale stálo to za to.

 

Toto zbylo z luxusního Badii paláce z konce 16. století v medině v Marakéši. Když se člověk prochází v ruinách, může popustit uzdu své fantazie a představovat si luxus a nádheru sultánova paláce v době, kdy byl využíván. Toto je vše, co po staletích z luxusu a nádhery zbylo. Existuje luxus, který přetrvá generace?

 

A pak jsou věci, které stojí za všechen luxus světa. A myslím, že bych jich vymyslela docela hodně.

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.