Co je pro tebe v souvislosti s aktuální situací největší výzva?

Podzim 2020.

Babí léto je za námi. Rána už bývají fryšná, teploměr s bídou přeleze 5 stupňů. Dost leje. Všude v krajině je voda. Listí na stromech zlátne, ale jen velmi pozvolna, jako by stromy vyjadřovaly vděčnost nad tím, že mohou pít, co hrdlo ráčí. Doma se nám díky mé tříleté dceři hromadí nejen kamínky, ale momentálně i žaludy, kaštany, šípky a plody hlohu. „Mami, a můžeme z tohohle udělat korále?“

Školky zatím nezavřeli. Teda, tu naší ne. Takže Šárce se zatím život nijak nemění. To, že k nám zase přiletěl zlý drak Koron jde mimo její dětskou realitu. Ach, jak jí to někdy závidím. I když si myslím, že musí tu tíseň a strach vnímat. Není blbá – slyší, když se s Petrem o koroně bavíme. Ne, že bychom to dělali často. Ale pokud člověk nežije totálně na samotě odříznutý od světa, a to včetně (hlavně!) odříznutý od internetu, nedá se korona zprávám vyhnout.

Aby nedošlo k mýlce – já si nemyslím, že je dobrá cesta tvářit se, že nic jako korona virus neexistuje. Ale stojím si za následujícím:

Nejužitečnější, co může každý z nás udělat, je pečovat nejprve o sebe, a pak o své blízké, má-li na to kapacitu. Jsem-li v pohodě já a mí blízcí, pak přichází podle mě jediná další logická fáze. Snažit se být užitečná ostatním lidem. Společnosti. Komunitě.

 

Tyto 3 kroky mají jasné pořadí, které je potřeba dodržovat.

  • 1
  • 2
    Mí nejbližší
  • 3
    Komunita

Pokud nejsem v pohodě já, nemá smysl strkat hlavu do větší pomoci. Rodině, o kterou se starám, asi moc nepomůže, když se jim uprostřed večeře sesypu. A asi pro mě nebude moc fungovat, když budu nabízet, řekněme, terapie, když mě v tu chvíli budou potřebovat mí rodiče.

Jak banda šestnáctiletých zmoklých dětí nepomohla s písekm v Písku

Ilustrativní příběh, podobnost s naší dávnou čundrovou bandou kamarádů je čistě náhodná.

Jesli je to na tebe dlouhé už teď, příběh přeskoč. Je milej, ale to podstatný je dál.

V roce 2002 jsme byli skupinka čtyř kamarádů v létě na čundru na Šumavě. Osmnáct bylo jen jednomu z nás. Nabitý mobil s kreditem jsme měli dohromady jeden. Takový tem Alcatel s anténkou to myslím byl. Ten rok pršelo a pršelo.

Zalezli jsme ve vesnici Keply do hospody (když jsem se tam byla podívat pár let zpátky, už nefungovala). Vesnice Keply je typická česká ves "na konci světa". Je to ten typ vesnice, která nemá ani kostel, za to hospodu má. A v hospodě stůl štamgastů, kteří po nás okamžitě chtěli, abychom zahráli, když zmerčili naše dvě kytary. Myslím, že večírek nebyl nijak velkolepý, věřte nebo ne, v té době jsme alkohol moc nepili.

Nejopilejší štamgast Láďa nám půjčil stodolu. Byl v ní vrak starý Škodovky, předpotopní necky a trochu do ní teklo. Ale furt to bylo o dost lepší než jeden stan a jedna plachta na spaní, co jsme s sebou měli. V tý stodole jsme strávili asi tři dny a čekali jsme, až přestane lejt.

Nepřestalo. Došlo jídlo.

V jednom rohu stodoly se dal chytat mobilní signál. Odtud jsme posílali smsky domů, že jsme v pořádku. A tady jsme se taky dozvěděli o záplavách, které mezi tím postihly celé Čechy. 

Matka jednoho z nás nám poradila, abychom jeli pomáhat se stavbou protipovodňových hrází do Písku, když už jsme tam.

Nejeli jsme. Byli jsme 4 zmoklí "frackové" s věkovým průměrem 16 let, bez jídla, bez suchejch věcí, bez zázemí, bez všeho. Co by si s náma v Písku asi tak počali? Určitě by byli moc rádi, kdyby se jim tam zjevili dva kluci a dvě holky, spíš ještě děcka, v mokrejch věcech a bez kusu žvance, že chtěj pomáhat. Ale že teda nemaj moc kde spát. A prachy taky moc nemaj. Ale hlavně to pomáhání. Bez nás by ty hráze asi nejspíš nepostavili...

Cesta byla tenkrát epická, ale to je na jiný příběh. Dojeli jsme domů, usušili se, najedli, a pak teprve jsme všichni pomáhali, kde se dalo. Fuj. Savo cítím i teď po těch letech, stačí, že o tom píšu.

Prostě nemohli jsme stavět zdi z pytlů písku v Písku, když jsme nebyli v pohodě my sami. A takhle je to se vším, i v mnohem méně přímočarých situacích, jako třeba teď při koroně.

Protože nic není černobílé, připouštím, že často pocit užitečnosti v širším měřítku přispívá k tomu, že já sama jsem v pohodě. Toto však platí až od určité míry. Prostě nikdo mi nevymluví, že cítím-li se sama totálně na dně, mohu úspěšně pomáhat jinde.

Zeptala jsem se účastníků nadcházejícího Týdne podpory ZDARMA s Kartami vědomého prožívání, co je pro ně v souvislosti s aktuální situací největší výzva. Odpovědi potvrzují moje mnohokrát ověřené zjištění z jara tohoto roku: máme to opravdu, ale opravdu každý jinak. Ale pro všechny z nás je situace náročná. A nikdo, opakuji NIKDO nemá právo soudit, kdo z nás to má těžší, nebo čí problémy jsou závažnější. Všem se nám otřásají základní životní hodnoty jako je zdraví, svoboda, potřeba sociálního kontaktu, potřeba předvídatelnosti, potřeba mít věci pod kontrolou. Potřeba smysluplnosti. A to, co konkrétně každého jednoho z nás sejme nejvíc, záleží na tom, které hodnoty jsou pro nás nejdůležitější a které cítíme jako nejohroženější.

Výše zmíněné hodnoty jsou všechny, kromě dalších, obsažené v balíčku inspiračních Karet vědomého prožívání „Zemětřesení hodnot“, které během Týdne podpory ZDARMA používám jako podněty k přemýšlení, podněty k různým pohledům na věc a ke zvýšení tolerance různých pohledů na věc.

Nejsi v tom sama! Nejsi v tom sám!

 

Co jsou v souvislosti se současnou situací největší výzvy pro mě osobně?

Pro mě osobně je největší hukot uvnitř mě spojen s psychickým zdravím společnosti, osobní odpovědností a svobodou. Ostatně odpovědnost a svoboda odjakživa souvisely…

Vysvětlím.

Psychické zdraví společnosti. Jsem svým založením trochu sluníčkář. Jsem přesvědčená o tom, že lidi by si měli pomáhat a zcela vědomě si ponechávám velmi zásadně naivní životní východisko, že lidi jsou primárně dobří. (O tom by se dal napsat další samostatný článek, který by se možná stal i stručnější knihou.)

Vystudováním jsem andragog a sociolog a lidi jsou pro mě v životě dost důležití. A nemyslím tím rodinu a kamarády. Myslím tím lidi. Lidské pokolení. Nejsem ekonom a nejsem doktor. Jsem „jenom“ lidská bytost. A jako taková cítím zdaleka nejvyšší riziko dopadů celého tohohle korona cirkusu do lidské psychiky.

Rozčiluje mě, že se o této dimenzi škod nemluví. A co – že se o ní nemluví! Ono je to mnohem horší. Protože to, jak se mediálně rozebírají ostatní katastrofické dopady, tedy především do fyzického zdraví a do ekonomiky, přímo škodí naší psychice. Jako by nestačilo, že mnoha lidem umírají blízcí. Jako by nestačilo, že spousta lidí přijde o práci. Tím nejen o zdroj příjmů (to je ta viditelná část), ale i o seberealizaci a mnohdy o sebeúctu (to je ta neviditelná část). Ještě musíme všichni denně snášet stokrát omílanou nálož zmatených informací, protichůdných názorů a rozdělení společnosti.

Dneska ráno jsem zapnula v autě rádio. Dohrála písnička a než jsem se stihla nadechnout, natož přeladit, dozvěděla jsem se aktuální číslo nakažených.

Nejsem cynik, ale přátelé, KOHO TO ZAJÍMÁ?

Zpátky na stromy, zpátky na začátek: Potřebuju opečovat 1. sebe, 2. své nejbližší, 3. být prospěšná společnosti/komunitě. Ani k jednomu z toho nepotřebuju vědět, kolik je nových nakažených. Fakt ne.

Osobní odpovědnost. Souvisí s obojím. Se svobodou jasně. S psychickým zdravím společnosti už ne tak jasně. Osobní odpovědnost znamená, že si určím hranice chování, kterým neohrožuju sebe ani nikoho dalšího. Odmítám hodnotit opatření shůry. Je mi jedno, jestli mají pravdu odmítači, vymítači nebo mimozemšťané. JE MI TO FUK.

Samozřejmě, že si o tom všem taky něco myslím. Stejně jako ty. Stejně jako vy. Jenže to je prostě fuk.

„Věříte“ na korona virus? Pak se chovejte dle nejlepšího vědomí a svědomí. „Nevěříte“ na něj? Pak se chovejte dle nejlepšího vědomí a svědomí. Zdá se to v těhle zmatených dobách a mnohočetných realitách složité? Ani ne. Chce to „jen“ napojit se na sebe a přiznat si, že situace skutečně vyžaduje přestat frajeřit a NAJÍT HRANICI OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI. Jsem přesvědčená o tom, že kdo ji chce najít, najde ji.

Předpokládám, že lidé, kteří ji najít nechtějí, na můj článek patrně nenarazí, a pokud jo, tak ho nebudou ochotní dočíst až sem :-).

Svoboda. Au. Moje osobní velmi bolavé téma. Já vím, že jsou lidi, a není jich málo, kterým umírají blízcí. Já vím, že jsou lidi, a není jich málo, kteří nepřestojí tuto situaci psychicky. Já vím, že jsou lidi, a není jich málo, kteří se bojí nákazy, bojí se o své fyzické zdraví. Já vím, že jsou lidi, a není jich málo, kteří řeší zavření škol a domoškoláctví svých několika potomků v bytě 1+1 na sídlišti a v témže bytě se otec rodiny snaží na dálku pracovat. V tomhle je doba fakt zlá. Mě nic z toho (zatím) nijak výrazně nepotkalo a jsem za to hluboce vděčná.

Můj problém sice nezní tak zásadně, ale věřte, že JE. A tím je omezení svobody. Myslím tím fyzickou „vnější svobodu“. Já vím, že na mojí vnitřní svobodu mi nikdo sáhnout nemůže. S vnitřní svobodou pracuju vědomě víc než kdy jindy a to je taky to, co mě drží nad vodou. Protože jinak bych snad šla skočit z mostu.

Abyste rozuměli, já jsem podstatou bytosti NOMÁD. Věřím, že domov není místo, je to stav mysli. Byli jsme zvyklí cestovat. Hodně. Velký dlouhý cesty za moře, ale i neustálé kočování v rámci republiky. Neustále v pohybu. Na tom je založená celá moje existence. Moje vztahy, můj způsob výchovy dcery, moje práce, moje koníčky, všechno. A najednou – to nefunguje! Z toho, že jsme zavřený na jednom místě, mi asi hrábne. Neumím to.

A věřte tomu nebo ne, když si představím, že jsou zavřené hranice, a že není, a patrně ještě dlouho nebude, bezpečné a odpovědné cestovat, dělá se mi fyzicky zle. Vždycky si vzpomenu na to, jaký to asi muselo být, čtyřicet let žít mezi ostnatýma drátama. V době sametové revoluce mi byly tři roky. Hlídala mě babička, aby mí rodiče mohli jít cinkat klíčema na Václavák. Před diktaturou se dalo utéct. Před koronou se utéct nedá.

Teď by mě zajímalo, kolik čtenářů jsem tímhle srovnáním pohoršila. Jestli jsi to ty, omlouvám se. Nechci žádnou ze zmiňovaných situací bagatelizovat. Vlastně je nechci ani srovnávat, konec konců, totalitu jsem nezažila. Možná proto je pro mě tak existenciálně těžký vypořádat se s omezením svobody pohybu.

Jakej mám teda recept na to se tady z toho nezbláznit?

  1. Dřu na sobě. Vždycky jsem vědomý kontinuální seberozvoj považovala za klíč ke štěstí/spokojenosti. V této době to platí víc než kdykoli dřív.
  2. Pečuju o sebe.
  3. Snažím se neposlouchat zprávy.
  4. Snažím se nečíst zprávy.
  5. Snažím se s nikým nediskutovat na téma korona viru. Online ani offline.
  6. Nehodnotím opatření shůry a snažím se nerozčilovat se. Stejně s tím nic neudělám. Volit chodím.
  7. Snažím se sportovat, co to jde. Cvičím doma/na zahradě, nebo jdu běhat.
  8. Snažím se denně trávit aspoň nějaký čas venku v přírodě.
  9. Nelezu moc mezi lidi. Pohled na zarouškované xichty mi nedělá dobře. Je to jak z apokalyptického filmu.
  10. Píšu si, za co jsem vděčná. Opakovaně a furt. Stále nacházím mnoho věcí.
  11. Někdy něco maluju nebo vyrábím, zejména se Šárkou. Je to hezký, vidět, jak mi něco vzniká pod rukama.
  12. Jsem užitečná. Po svým. 26.10. rozjíždím Týden podpory zdarma s Kartami vědomého prožívání. Přidej se.

Máš nějaký další strategie? Přijď je s náma sdílet.

A co je tedy v souvislosti s aktuální situací největší výzva pro účastníky, kteří do Týdne s Kartami vědomého prožívání už naskočili?

(výběr)

Pokračovat v seberozvoji a nezbláznit se z té korona doby.
Udržet si svůj klid.
Udržet si nadhled v dnešní chaotické době, zůstat pozitivní a ve své bublině, nevšímat si negativních informací, panikářů atd., které mě často přivádějí k vzteku…
Nevytvářet si tím víc stresu než mám z věcí mimo covid.
Udržet své emoce na uzdě a nebýt nepříjemná na své nejbližší.
Využít a užít si smysluplně čas, kterého teď mám spoustu :).
Užívat si běžné aktivity a nevnímat média…
Péče o 4 děti, manžela se zlomenou nohou, otevírání zvěře, vození dříví, vaření každý den.
Disciplína.
Neustále počúvanie negatívnych správ.
Udržet si psychickou pohodu.
Najít vnitřní klid a omezit výbuchy vzteku.
Zůstávat v klidu a ujasnit si své hodnoty a současné priority.
Potřebuji najít cestu jak vychovat co nejlépe své dítě, tak aby uspělo v budoucnosti. Chci nemlčet.
Plnit si své sny.
Nepodlehnout strachu a najit selský rozum v tom všem.
Najít způsob, jak nejlépe fungovat v současných nestandardních podmínkách.
Nezhasínat vlastní světlo pochybami.
Udržet pozitivní mysl.
Být méně nejistá.
Klid a rovnováha.
COVID mi spíše jen přilívá trochu stresu k jiným běžným starostem a téma hodnot je pro mě maximálně aktuální.
Udržet si vnitřní klid a postoj, že vše je, jak má být.
Nerozčilovat se.
Přestat se strachy a pohnout se vpřed.
Začít uvažovat co dělat v této situaci jinak.
Všechno zvládnout v pohodě, držet rodinu.
Být pozitivní, fungovat normálně a dodržovat nařízení.
Najít na všem co se děje kolem nás to pozitivní a inspirující.

Vidíš?

Nejsi v tom sám. Nejsi v tom sama. Bojíš se? My taky! Pojďme o tom mluvit. Pojďme se podpořit. Pojďme se ukotvit.

Startujeme už 26.10.!

Linda Horčičková
Jsem instruktorka a tvůrce outdoorových zážitkových kurzů. Provádím druhé světem zážitkového vzdělávání a učím, jak využít zážitky pro osobní rozvoj. Pomáhám vzdělavatelům obohatit jejich praxi o zážitkovou metodu. Jsem autorkou ebooku O krok blíž k sobě ZDARMA >> a ebooku Fascinující svět zážitkovek>> Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Ebook O krok blíž k sobě aneb 4 techniky využití zážitků běžného dne pro svůj rozvoj, které zvládnete i vy ZDARMA PRO VÁS.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na facebooku: