O důvěře

Původně jsem tento článek chtěla zveřejnit jako bonus k ebooku Fascinující svět zážitkovek: 20 otázek, na které najdete odpověď díky zážitkům + návod, jak najít zážitkovku na míru, ale nakonec mi dává větší smysl nechat ho veřejně pro všechno a všechny. Užijte si ho. A napište mi, jak to máte s důvěrou vy.

O důvěře

… snad jen zamyšlení. Čtěte a nechte na sebe působit. To je celé.

Březnový běh lesem

To si takhle běžím lesem, poslední den, kdy ještě máme byt na kraji nádherné pražské Divoké Šárky. Dneska si dám desítku… 10 km, ne pivo. Mám suchý březen. Ale o tom vůbec nechci psát.

Jak si tak běžím, přemýšlím nad různými vstupy do mého života poslední dobou. Záměr je přijít na téma dalšího článku na blog. Hlavou se mi honí různé obrazy z mé účasti na metodickém kurzu zážitkové pedagogiky od Prázdninové školy Lipnice. Jinou částí mozku se mi honí reakce na můj první ebook, který jsem včera poslala do světa. A ještě nevím proč, ale mysl se mi opakovaně vrací k mé operaci kolene. A k tomu, co se tou operací začalo v mém životě dít.

A pak mi to sepne! Je to, jako kdyby se rozpohybovalo nějaké soukolí. Všechno do sebe zapadá a já to najednou vím.

Všechno je to totiž o DŮVĚŘE.

Počkat, o důvěře? Jak o důvěře? Jako v sebe? To jako vážně? Článek o důvěře v sebe???

“Víc zprofanované a omílané téma už sis vybrat nemohla, co?“ vysmívá se mi můj mozek a já mu chtě nechtě musím dát za pravdu. Ale stejně tak cítím, naprosto jasně, že to ještě není ono. Že tomu něco chybí a to něco je ONO.

Ta důvěra v sebe, ona to totiž potřebuje být DŮVĚRA V SEBE V OKOLNOSTECH.

Důvěra – v sebe – v okolnostech. Všechny tři části jsou důležité, ale právě část „v okolnostech“ je klíčová. Jedná se totiž o důvěru v to, kam nás ZÁMĚR vede.

Vysvětlím. Vysvětlím názorně na třech minipříbězích.

Cvak.

Představte si místnost – zasedačku, 17 židlí v kruhu, flipchart, hraje hudba. Na každé židli sedí jeden z nás – účastníků metodického kurzu zážitkové pedagogiky. 17 lidí, kteří se vidí poprvé v životě. Mají různá očekávání. Různě se těší a taky se různě bojí. Mají různé zkušenosti, životní příběhy a taky přišli s rozdílnou náladou. Někdo měl fakt dobrý den a je v pohodě. Někdo jiný je fakt unavený. A někdo třetí je vlastně trochu naštvaný, protože v práci se mu zrovna nedařilo.

A tohle má před sebou lektorka. Říkejme jí Petra. A Petra zvolí pro mě naprosto famózní a nevídaný trik na začátek tohohle kurzu. Všechny tím ubezpečí, že jsou tu správně. A jako bonus si tím připraví parádní materiál (rozuměj účastníky) pro svůj kurz.

Petra totiž zahájí tím, že popíše situaci, podobně jako já vám o kousek výš (možná ne tak podrobně – přece jen – my zasedačku i sebe navzájem vidíme a vnímáme). A pak pokračuje: „Užijte si tu rozpačitou chvíli. Dívejte se po sobě a užijte si to, co se ve vás děje. Sledujte, jak na vás ostatní působí, prohlídněte si je. Užijte si rozpačitost toho pocitu „co je to tady za lidi, a co tady mezi nima vlastně dělám já?“.

Petra nechá chvilku na to, abychom si tuhle počáteční nejistotu v očekávání vědomě a s grácií užili. A pak to přijde:

„Tak, a teď přijměte to, že jste tu správně. Že každý z vás, jak tu sedíte, je přesně tam, kde má být. Sešla se tu přesně taková skupina, kterou každý z vás potřebuje. Jsou tady přesně ti lidé, kteří vám mají co předat, a kterým máte co předat vy.“

Rozumíte?? Vidíte to lektorské mistrovství a zároveň obrovskou osobnostní vyspělost?

Všichni důvěřujeme v sebe V OKOLNOSTECH.

Cvak.

Představte si mě, jak jsem vyslala do světa svůj první ebook zdarma, O krok blíž k sobě aneb 4 techniky využití zážitků běžného dne pro svůj rozvoj, které zvládnete i vy. Zpropagovala jsem ho na své facebookové funpage Svět outdooru, zážitků a vzdělávání a čekám, co se stane.

Večer, jen tak před spaním, si říkám, že už jsem vlastně připravená říct i svým přátelům, že jsem se pustila do nového projektu. (Všimli jste si někdy, že je těžší odhalit se před svou komunitou, než před cizími lidmi?) Zpropaguju ebook i na své soukromé stránce a jdu si lehnout. Druhý den ráno je šílené, máme poslední dva dny na to se odstěhovat a vyklidit definitivně byt. Na to, že zapnu počítač, ani nepomyslím, ale jen tak cvičně kouknu na chytrý telefon. A na facebooku na mě vykoukne 8 soukromých zpráv od mých přátel, kteří už ebook četli a jsou z něj nadšení. Potěší.

A mezi nimi mi píše jedna… známá. O tý holce jsem neslyšela 16 let. Poznaly jsme se na Zvířeticích, na pro mě hodně přelomové zážitkovce. Napsala mi celkem obsáhlou osobní zprávu a pozastavuje se zejména nad jednou částí mého příběhu. Pozastavuje se nad tím, jak jsem se naučila mluvit před lidmi, že ona s tím má stále stejný problém, jako jsme obě měly před těmi 16 lety.

Jak tak přemýšlím, jak jsem to teda vlastně udělala, dochází mi jedna věc. Že jí ráda napíšu všechno, co mě k tomu napadá. Že jí vlastně můžu napsat poměrně podrobný návod na základě toho, jaké kroky jsem udělala já. A že ji to může inspirovat.

Ale že především musí mít důvěru v sebe v okolnostech. Má tedy zřejmě záměr naučit se mluvit před lidmi. A možná v této věci už nějaké kroky udělala a možná jí to pořád nejde tak, jak by si představovala. A možná už si nevěří, ztratila (v této věci) důvěru v sebe. Což není těžké. Těžké je přepnout mozek z ne/důvěry v sebe v důvěru v sebe V OKOLNOSTECH. Třeba si potřebuje ještě něčím projít. Pokud vytrvá ve svém záměru, zcela jistě ji to někam dovede. Bude jí mnohem líp, když bude věřit v sebe v okolnostech. Chápete?

Cvak.

Loňský listopad. Jdu na operaci s kolenem. Doma rok a půl stará dcera, kterou stále kojím. Strach. Mnoho strachů. Z narkózy. Z operace. Z toho, jak to Šárka celý den beze mě zvládne. Jestli ji budu moct po operaci v noci kojit, jestli mi nebude moc blbě. Jestli se operace povede. Jak to zvládnu potom – s hlídám Šárky a  se vším. Strach, strach strach. Fakt se bojím moc.

Operace dopadla dobře, rehabilitovala jsem úspěšně a rychle, Šárka to s tátou zvládla skvěle.

Ale hlavně: Ta operace mi dala nejen funkční koleno, ale hlavně, s trochou nadsázky, nový život. Termín vyšel zrovna ve chvíli, kdy mi, upřímně řečeno, začínalo z mateřské trochu hrabat. Už jsem chtěla začít dělat něco jiného, ale nevěděla jsem co. A už vůbec ne jak. Šárku mi nikdo nehlídal. Manžel přes týden v práci v Bratislavě, babička stále někde v tahu na cestách. Šárka visela furt na mně. Už několik měsíců jsem zkoušela najít komerční hlídání, ale smůla střídala pech a na nikoho spolehlivého jsem nemohla narazit. Pomoc…

A tou operací se velmi rychle a v podstatě nutně stalo: Šárka vydržela poprvé celý den s tátou. Postupně se přestala kojit přes den. Jinak to prostě nešlo a tak jsem našla funkční komerční hlídání. Šárku někdo hlídal každý den, minimálně s ní šel ven. Protože já jsem nejdřív nechodila a pak chodila o berlích. Ale Šárka ven musela. Mně tím vzniklo fakt hodně času na sebe (každý den dvě až tři hodiny!!) což by se jinak jistojistě nestalo. A tak jsem začala číst a brouzdat po netu a našla jsem kurz podnikání, který mě dovedl až tam, kde teď tvořím tyto řádky bonusu k mému druhému ebooku.

Chápete? Já se tak bála! A při tom mě nic lepšího než ta operace nemohlo potkat. Ještě že jsem důvěřovala v sebe v okolnostech. Kam mě dovedou mé záměry, a hlavně jakou cestou, bych v životě nevymyslela.

Kromě toho nikdy, opakuji NIKDY, si nemůžeme být jistí, jestli jsme něco nemohli udělat líp (nebo hůř). Nikdo z nás totiž nemá k dispozici alternativní realitu, kde by si mohl ověřit důsledky jiného rozhodnutí. Na život máme jenom jeden pokus a tak to prostě je. (Na toto téma doporučuji Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí nebo případně film Lola běží o život).

Každý totiž žijeme, myslíme, mluvíme, konáme v okolnostech. A nikdo, opakuji NIKDO, jiný nemá přesně ten komplexní JEDINEČNÝ soubor okolností, který máme my. Tudíž nikdo, opakuji NIKDO, nemá právo soudit. Nikdo to neví líp než vy. Nikdo to totiž nikdy neví přesně celé. A obráceně – my taky nemáme právo nikoho soudit.

Další krok po důvěře v sebe v okolnostech je tedy důvěra v druhé v okolnostech. A to je zatraceně těžké. Důvěřovat v druhé v okolnostech je pro mě vrchol tolerance a životní spokojenosti ve vztazích, kterému se stále učím. A toužím po něm 😊.

A tak se mi to téma důvěry v sebe v okolnostech různě objevuje a já tiše pozoruju, přijímám, učím se a žasnu. A vřele doporučuju.

Pokud jste už přečetli (nebo budete číst) můj ebook „Fascinující svět zážitkovek“ a chtěli byste se zážitkovek nějak dotknout, na nějakou jet, na nějaké se podílet, nebo cokoliv jiného, co si prostě jen nedokážete představit, formulujte si záměr a důvěřujte v sebe v okolnostech. Ono se stane přesně to, co potřebujete.