Sweet seventeen – desatero pravidel pro trénink prezentačních dovedností

 

Před nedávnem jsem absolvovala poslední víkend (z pěti) v rámci metodického kurzu zážitkové pedagogiky od PŠL (kdo už mě chvíli čtete, tak víte. Kdo nevíte, tak PŠL znamená Prázdninová škola Lipnice).

Téma bylo řízení psychického rizika v zážitkové pedagogice. Zážitková pedagogika totiž sahá na emoce. A to je rozvojové, efektivní, hluboké – a může být potenciálně nebezpečné.

> Vsuvka: každý, kdo školí/organizuje/provází LIDI by si podle mě zasloužil mimo jiné mít v portfoliu dovedností dvě věci. 1)První pomoc – to bych řekla, že už celkem funguje, aspoň nějaký kurz první pomoci má dnes už hodně lidí. O kvalitě různých kurzů první pomoci můžeme polemizovat, ale to až někdy jindy. Já doporučuju ZdrSem. 2)Základní intervenci v případě psychického ohrožení účastníka/klienta/studenta. Tato stránka vzdělávání (nejen) vzdělavatelů se zatím poněkud opomíjí – PŠL připravuje kurz řízení psychického rizika, kdyby vás to zajímalo, tak tady>>>. <<

 

Během víkendu se mi stala zvláštní věc. Vrátila jsem se do Lindy Fidrmucové, které je 17, a účastní se zrovna svojí první zážitkovky v životě.

V rámci tréninku krizové intervence jsme si navzájem hráli krizové situace. Jeden z nás byl v roli účastníka nějaké akce, který řeší nějaký psychický problém. Druhý byl v roli instruktora a problém měl vyřešit. Po sehrávce následovala reflexe a návrhy od ostatních, co by šlo příště udělat lépe.

Situace, které jsme sehrávali, měly různě závažnou intenzitu – od 1 do 4 (přičemž 4 jsme vynechali, protože to je prostě průšvih a nezbývá než okamžitě volat rychlou).

  1. Rozlada – Jde o jakékoli chování účastníka, které může vykazovat rysy možného psychického poranění. Situace není nijak závažná. Řešením je rozhovor a uzavření.
  2. Zaplavení emocemi – například když program aktivuje silný prožitek z minulosti. Řešením je rozhovor, posouzení závažnosti a dohoda, co se situací dále.
  3. Akutní distres – velký psychický diskomfort, projevy jsou i na fyzické rovině (třes, hyperventilace…). Řešení je dohoda s účastníkem, jak bude dále na kurzu fungovat, případně i přerušení účast na kurzu a předání do rukou odborníka.
  4. Mimo kontrolu – účastník je nebezpečný sobě nebo okolí. Voláme RZS.

Výše uvedené je pomocné rozdělení závažnosti možných psychických poranění. Struktura je velmi zjednodušena a převzata z metodických materiálů PŠL. Uvádím pro čtenářovu konkrétnější představu, čím jsme se celý víkend zabývali.

Intenzitu stavu, který jsme měli v roli účastníka zahrát, jsme si losovali. Na mě padla 1. Měli byste vědět, že jsem fakt mizerný herec (pomalu na tom pracuju, ale hraní čehokoliv fakt nemám ve vínku). Takže abych svému hereckému partnerovi v roli instruktora poskytla dobrý materiál, na kterém by si krizovou intervenci mohl zkoušet, rozhodla jsem se zahrát sama sebe. Hodně jsem přemýšlela, kdy mi na zážitkovce bylo ouvej a nakonec jsem se rozhodla pro následující situaci. Drobně jsem si ji teda upravila, ale základ je tak opravdový, jak mi vzpomínky dovolily.

Bylo mi 17 a účastnila jsem se svojí první zážitkovky v životě (více o ní zde>>>). Jeden z programů se jmenoval „Rétorika“. Hned druhý den čtrnáctidenního kurzu jsme si všichni účastníci vylosovali téma, na které jsme si měli pro ostatní připravit pětiminutový projev. Jeho uchopení a provedení bylo jen na nás. Zároveň jsme si vylosovali den, kdy ten projev budeme pro ostatní přednášet. Na každý den to vycházelo na 2 přednášející. Byl to takový rituál, každý den po večeři jsme se sešli v hradní kapli (tábor se konal na zřícenině hradu a na místě bývalé kaple zůstala přímo rétorická vyvýšenina) a dva účastníci postupně odpřednášeli své téma. Ostatní jim pak poskytovali zpětnou vazbu na jejich projev. (První (náhledová) fotka nahoře. Rok 2004. Ta holka stojící před ostatníma jsem já.)

Já jsem si ten druhý den vylosovala, že jdu na řadu hned třetí den večer.

Asi byste mi to teď těžko uvěřili, ale já jsem se celkem sesypala. I dnes mám trému pokaždé, když mám vylézt před lidi. Ale už to celkem dávám a užívám si svoje úspěchy i chyby. Ale ta nejistá sedmnáctiletá holka, která si měla druhý den stoupnout před před bandu v podstatě cizích lidí a pět minut na ně mluvit tak, aby to mělo hlavu a patu, ta to fakt nedávala. Moje úzkost hraničila s panikou a já jsem nevěděla, co mám dělat.

___

To, co jste si právě přečetli, je jen lehce upravená pravda, kterou jsem dostala tu vzácnou příležitost si o víkendu zahrát. Abych poskytla dobrý (a zatraceně reálný) materiál spoluučastníkovi k tréninku krizové intervence.

Tu roli jsem si řádně prožila. A řádně jsem z ní vystoupila. Ale na přímých emocích jsem si uvědomila, kam a hlavně O KOLIK jsem se za ty roky posunula.

2011, Ladakh, výuka v místních školách (v angličtině)

Vím, že téma prezentace a vystupování před lidmi je mezi vámi velmi aktuální. A nejen mezi vzdělavateli a instruktory. Asi množství z nás tuhle úzkost/paniku/trému z toho, že má vystoupit před lidmi, zažívá. Občas na toto téma narazím a občas se mě někdo zeptá JAK?? Jak jsi to, Lindo, udělala? Že jsi se to naučila? (Teda, ne, že bych byla expert. To vůbec ne. Ale jsem schopná vylézt před lidi a nesesypat se 🙂

Na základě znovu prožitého stavu, ve kterém se moje prezentační dovednosti nacházely před… no, hodně lety, jsem dala dohromady následující:

  1. Trénovat, trénovat, trénovat.
  2. Pokud je to možné, trénovat v bezpečném prostředí, kde emoce a proces je reálný, ale důsledky ne. Překlad: Pokud si vezmete jako trénink důležitou prezentaci v práci před vašimi nadřízenými, tak to moc bezpečné ve svých důsledcích není. Pokud máte mluvit na vylosované téma před v podstatě cizíma lidma na zážitkovce, tak to naopak docela bezpečné ve svých důsledcích je. (Mimochodem, >>>o tom jsou zážitkovky<<< – reálné emoce, procesy a vztahy v nereálném prostředí – minimálně nereálném ve svých důsledcích).
  3. Překonávat sebe samu. Prostě se kousnout a zkoušet to. Pokaždé to bude lepší. Fakt.
  4. Využívat pro trénink jakékoliv situace, které se naskytnou. Neutíkat.
  5. A když uteču, tak se na sebe nenaštvat a prostě to příště zkusit znova. A znova. A znova.
  6. Říct si o pomoc. Z počátku ne ve věci kvality prezentace (to až později), ale určitě ve věci překonání sebe sama.
  7. Dávkovat. Nechtít velké pokroky najednou.
  8. Mít PROČ. Pokud máte pocit, že prezentovat nikdy nechcete a nebudete a tudíž to vlastně ani nepotřebujete, tak se na to vykašlete a učte se něco, co je pro vás aktuální. Na umění vylézt před lidi nemusí záviset vaše spokojená existence.
  9. Pracovat na sobě, rozvíjet se a vzdělávat se i v dalších oblastech. Umění vylézt před lidi úzce souvisí se sebevědomím a s tím, jak jste vy sami vnitřně porovnáni s životem.
  10. Naučit se přijímat zpětnou vazbu. A naučit se vyžádat si jí. (Jasně, o tom by mohl být celý další článek, jak velké a náročné téma to je. Ale pro jakýkoliv rozvoj je prostě potřeba).

DĚKUJI za možnost prožít si kousek sebe sama v sedmnácti. Bylo to lepší, než číst starý deník :-). Mám vážně dobrý pocit z toho, kde teď jsem. A těším se na to, kde budu.

2014, kurz pro ČS. Já jsem tam daleko vepředu před těma všema lidma s mikrofonem. Ufff 🙂

Mimochodem, na rozvoj prezentačních dovedností existují i odborníci. Máte někdo osobní zkušenost s Toastmasters? Já ne, ale fakt by mě to zajímalo.

Díky za vaše komentáře!

 

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.