Před nedávnem jsem absolvovala poslední víkend (z pěti) v rámci metodického kurzu zážitkové pedagogiky od PŠL (kdo už mě chvíli čtete, tak víte. Kdo nevíte, tak PŠL znamená Prázdninová škola Lipnice).
Téma bylo řízení psychického rizika v zážitkové pedagogice. Zážitková pedagogika totiž sahá na emoce. A to je rozvojové, efektivní, hluboké – a může být potenciálně nebezpečné.
> Vsuvka: každý, kdo školí/organizuje/provází LIDI by si podle mě zasloužil mimo jiné mít v portfoliu dovedností dvě věci. 1)První pomoc – to bych řekla, že už celkem funguje, aspoň nějaký kurz první pomoci má dnes už hodně lidí. O kvalitě různých kurzů první pomoci můžeme polemizovat, ale to až někdy jindy. Já doporučuju ZdrSem. 2)Základní intervenci v případě psychického ohrožení účastníka/klienta/studenta. Tato stránka vzdělávání (nejen) vzdělavatelů se zatím poněkud opomíjí – PŠL připravuje kurz řízení psychického rizika, kdyby vás to zajímalo, tak tady>>>. <<
Během víkendu se mi stala zvláštní věc. Vrátila jsem se do Lindy Fidrmucové, které je 17, a účastní se zrovna svojí první zážitkovky v životě.
V rámci tréninku krizové intervence jsme si navzájem hráli krizové situace. Jeden z nás byl v roli účastníka nějaké akce, který řeší nějaký psychický problém. Druhý byl v roli instruktora a problém měl vyřešit. Po sehrávce následovala reflexe a návrhy od ostatních, co by šlo příště udělat lépe.
Situace, které jsme sehrávali, měly různě závažnou intenzitu – od 1 do 4 (přičemž 4 jsme vynechali, protože to je prostě průšvih a nezbývá než okamžitě volat rychlou).
Výše uvedené je pomocné rozdělení závažnosti možných psychických poranění. Struktura je velmi zjednodušena a převzata z metodických materiálů PŠL. Uvádím pro čtenářovu konkrétnější představu, čím jsme se celý víkend zabývali.
—
Intenzitu stavu, který jsme měli v roli účastníka zahrát, jsme si losovali. Na mě padla 1. Měli byste vědět, že jsem fakt mizerný herec (pomalu na tom pracuju, ale hraní čehokoliv fakt nemám ve vínku). Takže abych svému hereckému partnerovi v roli instruktora poskytla dobrý materiál, na kterém by si krizovou intervenci mohl zkoušet, rozhodla jsem se zahrát sama sebe. Hodně jsem přemýšlela, kdy mi na zážitkovce bylo ouvej a nakonec jsem se rozhodla pro následující situaci. Drobně jsem si ji teda upravila, ale základ je tak opravdový, jak mi vzpomínky dovolily.
Bylo mi 17 a účastnila jsem se svojí první zážitkovky v životě (více o ní zde>>>). Jeden z programů se jmenoval „Rétorika“. Hned druhý den čtrnáctidenního kurzu jsme si všichni účastníci vylosovali téma, na které jsme si měli pro ostatní připravit pětiminutový projev. Jeho uchopení a provedení bylo jen na nás. Zároveň jsme si vylosovali den, kdy ten projev budeme pro ostatní přednášet. Na každý den to vycházelo na 2 přednášející. Byl to takový rituál, každý den po večeři jsme se sešli v hradní kapli (tábor se konal na zřícenině hradu a na místě bývalé kaple zůstala přímo rétorická vyvýšenina) a dva účastníci postupně odpřednášeli své téma. Ostatní jim pak poskytovali zpětnou vazbu na jejich projev. (První (náhledová) fotka nahoře. Rok 2004. Ta holka stojící před ostatníma jsem já.)
Já jsem si ten druhý den vylosovala, že jdu na řadu hned třetí den večer.
Asi byste mi to teď těžko uvěřili, ale já jsem se celkem sesypala. I dnes mám trému pokaždé, když mám vylézt před lidi. Ale už to celkem dávám a užívám si svoje úspěchy i chyby. Ale ta nejistá sedmnáctiletá holka, která si měla druhý den stoupnout před před bandu v podstatě cizích lidí a pět minut na ně mluvit tak, aby to mělo hlavu a patu, ta to fakt nedávala. Moje úzkost hraničila s panikou a já jsem nevěděla, co mám dělat.
___
To, co jste si právě přečetli, je jen lehce upravená pravda, kterou jsem dostala tu vzácnou příležitost si o víkendu zahrát. Abych poskytla dobrý (a zatraceně reálný) materiál spoluučastníkovi k tréninku krizové intervence.
Tu roli jsem si řádně prožila. A řádně jsem z ní vystoupila. Ale na přímých emocích jsem si uvědomila, kam a hlavně O KOLIK jsem se za ty roky posunula.
Vím, že téma prezentace a vystupování před lidmi je mezi vámi velmi aktuální. A nejen mezi vzdělavateli a instruktory. Asi množství z nás tuhle úzkost/paniku/trému z toho, že má vystoupit před lidmi, zažívá. Občas na toto téma narazím a občas se mě někdo zeptá JAK?? Jak jsi to, Lindo, udělala? Že jsi se to naučila? (Teda, ne, že bych byla expert. To vůbec ne. Ale jsem schopná vylézt před lidi a nesesypat se 🙂
Na základě znovu prožitého stavu, ve kterém se moje prezentační dovednosti nacházely před… no, hodně lety, jsem dala dohromady následující:
DĚKUJI za možnost prožít si kousek sebe sama v sedmnácti. Bylo to lepší, než číst starý deník :-). Mám vážně dobrý pocit z toho, kde teď jsem. A těším se na to, kde budu.
Mimochodem, na rozvoj prezentačních dovedností existují i odborníci. Máte někdo osobní zkušenost s Toastmasters? Já ne, ale fakt by mě to zajímalo.
Díky za vaše komentáře!