Co když účastníci hrají jinou hru než lektor?

Start druhého víkendu (celkem z pěti) metodického kurzu zážitkové pedagogiky od PŠL byl fakt docela slušná soda. Jak to tak na zážitkovkách bývá.

V pátek večer jsme se sešli v Brně ve výukovém centru. Lektorka Petra Drahanská tu zatím nebyla.Pouze jsme si mezi postupně přicházejícími účastníky sdělovali pokyn: V pět hodin máme začít po jednom chodit do zavřených dveří. Na zavřených dveřích jsme si přečetli, že vcházíme na úřad, a to na oddělení pro získání povolení pro pobyt na určitých územích. Úřední hodiny má paní úřednice Ševčíková.

V pět jsme tedy začali po jednom chodit na tento „úřad“. Seděla tam, podle jmenovky, úřednice Ševčíková, a každému z nás postupně dala dotazník s 12 otázkami o nás (jméno a příjmení, věk, počet dětí, povolání, ale taky co se nám naposled zdálo, jaká je naše největší přednost a největší zlozvyk, největší úspěch v životě a největší zážitek…).

Když jsem dotazník vyplňovala, uvědomila jsem si, že je mi docela příjemné se nad takovýma věcma zamyslet. Když teda pominu, že jsem musela soustředěně spočítat, kolik mi vlastně je. Na otázky jako největší životní úspěch a největší zážitek už se mě fakt dlouho nikdo nezeptal. A myslím, že když jsem na takové otázky naposledy odpovídala, odpovědi byly rozhodně jiné. Milé uvědomit si, že se někam posouvám.

Jaký je váš největší životní úspěch?

Jaký je váš největší životní zážitek?

Jaká je vaše největší přednost?

Jaký je váš největší zlozvyk?

(Třeba vám taky přijde zajímavé se nad tím zamyslet.)

Každý z nás šel s vyplněným dotazníkem znovu do kanceláře za paní Ševčíkovou, ta dotazník podepsala a na oplátku dala nám podepsat nějaké lejstro. Každému z nás řekla následující herní instrukce:

„Abyste dokázali, že patříte do této skupiny, proběhne v určený čas (což bylo asi za půl hodiny) přezkoušení toho, že se v této skupině navzájem znáte, a to následujícím způsobem: Zeptám se tří různých náhodně vybraných osob na tři fakta z dotazníku o vás. Pokud vaši kolegové odpoví na otázky o vás špatně, platí pro vás následující sankce:

Jedna odpověď ze tří špatně = okamžitý náhradní termín (nová otázka).

Dvě odpovědi ze tří špatně = účastník se dnes nesmí účastnit dalšího programu.

Všechny tři odpovědi špatně = účastník opouští kurz a přijít může až druhý den ráno.“

Tím se stalo několik věcí zároveň:

  1. Toto zadání jsme dostávali postupně, jak jsme za paní Ševčíkovou chodili s vyplněnými dotazníky. To znamená, že po místnosti se pohybovalo 16 lidí, z nichž někteří už věděli, co se bude dít, ale někteří ještě ne, protože byli ještě ponořeni ve fázi vyplňování dotazníků.
  2. Každý z nás hrál trochu jinou hru – podle toho, s jakými přišel zkušenostmi a jak moc věřil, že sankce jsou myšleny vážně a opravdu se stanou. Hra byla sice rolová – lektorka byla v roli úřednice Ševčíkové. My účastníci jsme byli vtaženi do rolí žadatelů o povolení. ALE případné sankce byly vlastně reálné (netýkaly se Ševčíkové a dotazníku, ale každého z nás jako reálného účastníka reálného kurzu).
  3. Každý z nás se jednak stal zodpovědným za osud ostatních, a zároveň svůj vlastní osud nemohl ovlivnit a musel se spolehnout na ostatní.

Nevím přesně proč, ale naše skupina se k úkolu (naučit se o každém dalším účastníkovi 12 věcí a pak se nechat přezkoušet za podmínek popsaných výše) postavila tak, že jsme ho považovali za nesplnitelný. Prostě skupina se rozhodla, že není možné se tolik informací naučit a že se nechceme nechat vtlačit do situace, kdy jsme zodpovědní za druhé a zároveň nemůžeme ovlivnit vlastní osud. Pro některé účastníky navíc byly sankce tak šibeniční, že jsme do toho prostě nešli.

Následoval poměrně dlouhý a postupně dost frustrující proces, kdy jsme zkoušeli úkol různě obejít. Ale paní Ševčíková nás s jakýmkoliv jiným řešením vždycky vyhodila.

Emoce ve skupině se vyhrocovaly s časem a s postupující frustrací z domněle neuskutečnitelného úkolu. Objevovaly se i hlasy, že se to zkusíme naučit, ale nebylo jich dost. Vymýšlely jsme stále další způsoby, jak Ševčíkovou obejít, ale nikdy to neprošlo. Čas se stále prodlužoval, nakonec jsme tím strávili přes dvě hodiny.

Nakonec jsme se dohodli, že se necháme přezkoušet, aniž bychom se fakta o sobě navzájem učili. A že jak vyhodí prvního, zvedneme se všichni a půjdeme na pivo. Co čert nechtěl, na pranýř (na židli otočenou směrem ke zdi, abych nemohla napovídat) jsem se dostala já. Ostatní účastníci odpovědi na tři otázky o mně netrefili (překvapivě, když jsme si je ani neřekli…) a tak jsem se zvedla, že odcházím na to pivo, naznačila jsem ostatním, že jdeme všichni… a doufala, že se podle dohody všichni zvednou se mnou.

Pro mě docela zajímavý moment.

Všichni se zvedli, a šli.

Až pak Petra vystoupila z role Ševčíkové a zavolala nás zpátky. Nicméně držela linii a byla připravená pro ten den kurz ukončit, když my jsme se rozhodli jít na pivo. Pak se nám podařilo ujasnit si, že nikam z kurzu odcházet nechceme, ale že už jsme nevěděli, jak jinak vystoupit ze hry. Ono stejně z času mezi pátou a půl devátou, který je v pátek večer na kurz vyhrazen, zas tolik nezbývalo.

Musím říct, že jsem byla docela vykolejená z toho, kam se tahle hra ubírala. Rozložit skupinu na molekuly takovýmhle „jednoduchým“ seznamovacím programem, to mi přišlo fakt jako soda. Lektorku Petru to teda rozhodilo trochu taky :-).

Mimochodem Zelená karta, jak se tahle „seznamovací hra“ jmenuje, je popsaná v Zlatém fondu her II. S verzí, kterou jsme si zahráli my, má ale verze popsaná ve Fondu společné snad jen název a legendu.

Což byl jeden z cílů tohoto víkendu – naučit nás, jak si upravovat hry podle záměru a cílů, které máme. Luxusní příklad!

A vůbec nejpřínosnější pro mě bylo to, že nám Petra poskytla veškeré lektorské pozadí toho, co se dělo. Tedy naprosto otevřeně mluvila o tom, že jsme ji jako skupina taky dostali, že žádná z předchozích skupin neměla se zadáním žádný problém, prostě se ta fakta o sobě navzájem naučili, odzkoušeli, a jelo se dál. K tomuto je ovšem potřeba dodat, že z Petry postupně vypadlo, že změnila nastavené sankce. Že ještě u žádné předchozí skupiny nepoužila přesně tyto reálné sankce, které zkusila nastavit u nás.

Prý že předchozí skupina navrhovala, že kdyby byly sankce opravdové, nebo prostě nějak důležité, že by to teprve „mělo koule“. „Tak jsem zadala drsnější sankce, a čekala, co se stane.“ 😎

Petra popsala, jak a proč se rozhodla nechat hru pokračovat tak, jak se vyvíjela. Hlavním cílem bylo zahrát si něco, co nám bude tvořit materiál pro zítřejší metodickou práci. Prostě dát nám společný zážitek, abychom se při metodice bavili o stejné věci. A tuhle hru zvolila, protože jí to přišlo jako milý způsob, jak se o sobě navzájem něco dozvědět. Takže to, že jsme se ve skutečnosti vůbec neseznámili (protože jsme si nakonec ta fakta o každém z nás ani neřekli), bylo vlastně jedno. Situace, kterou jsme si vyrobili, bude sloužit jako metodická ukázka pro další práci víc než dobře.

Z toho pro mě vyplynuly dvě velmi nosné lektorské zkušenosti v přímém přenosu:

  1. upravovat si hry pro vlastní cíl je super, ale i malá změna může hru posunout jinam (na tom konec konců není nic nového, ale bylo pěkné to vidět v přímém přenosu). Je dobré být si toho vědoma.
  2. A HLAVNĚ NIKDY, opakuji NIKDY 100% jako lektor nevím, kam se mi proces programu odebere, jak se změní, a co z něho vlastně vznikne. ZÁSADNÍ je nepanikařit, rozmyslet si, jestli je někdo vývojem situace psychicky nebo fyzicky ohrožen a pokud ne, ustát si to.

USTÁT SI TO je podle mě jedna z nejtěžších dovedností lektorského řemesla a Petra opět předvedla brilantní výkon. Je pro mě fakt neuvěřitelně přínosné vidět, jak se TOHLE dělá.

Petro, díky, že se od tebe mohu učit.

A ještě jedno důležité poselství mě napadá, tentokrát pro pozici účastníka. V debatách o prožité situaci přišlo na téma, že každý z nás mohl kdykoliv říct „STOP“, tohle já už dělat nebudu, je to pro mě moc (já jsem od toho chvílema svou mírou frustrace nebyla daleko). Ozvaly se hlasy, že DOBROVOLNÁ účast na aktivitách nebyla na kurzu řečena. Ponechme stranou, jestli byla (a zjevně ne dost důrazně) nebo nebyla, ale profesionální odpověď od Petry vypadala takto:

„Přece jste rozumné integrované bytosti, které mohou kdykoli říci „NE“ i bez toho, aniž by jim to někdo výslovně dovolil!“

A to je velké poselství pro vás, kteří se čas od času někde něčeho psychicky nebo fyzicky náročného účastníte, nebo se na to třeba chystáte. Je dobrým zvykem, že se na kurzech (zážitkovkách) dobrovolnost zdůrazňuje, a je to dobrá prevence. ALE ve jakékoliv herní situaci (a vlastně i neherní, když tak o tom přemýšlím), můžete svobodně říci NE a ze situace odejít. Aniž byste museli komukoliv cokoliv zdůvodňovat nebo vysvětlovat.

Nezapomínejme na to, je to užitečná dovednost :-).

A kdybyste se zatím chtěli inspirovat, jak využívat zážitky všedního dne pro svůj rozvoj, než třeba pojedete nasávat zážitky ve skupině na nějakou zážitkovku, přečtěte si můj ebook „O krok blíž k sobě“ zdarma.

 

 

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.