K čemu je tlačítkový telefon, foťák a hodinky?

Proč mám tlačítkový telefon, foťák a hodinky?

Abych mohla být OFFLINE. Abych mohla být OFFLINE a zároveň fotit. Abych mohla být OFFLINE a zároveň na telefonu a smskách, když chci jen vědět, že je doma všechno v pořádku. Abych byla OFFLINE, ale zároveň dostupná, kdyby doma všechno v pořádku nebylo. Abych mohla mít i ten tlačítkový telefon schovaný v batohu a zároveň věděla, kolik je hodin.

Už jsem tak dlouho nebyla na vandru… tak dlouho. Budu to ještě umět?

Jasně, že mám i chytrý telefon. Je naprosto nezastupitelný, když zrovna NECHCI být offline. Zbaběle jsem ho vzala na výlet taky. Vypnutý.

Spoje jsem si našla předem doma a napsala na papír. Mapu jsem si v pátek jela koupit do knihkupectví.

Mě vám tak baví do toho koukat…

 

Českomoravské mezihoří

„Dobrý den, dovolala jsem se dobře do Luxoru v Hradci Králové?“

„Ano, jak vám mohu pomoci?“

„Prosím vás, máte mapy? Takové ty padesátky KČT, ta klasická zelená edice?“

„Ano.“

„Skvělý. A máte prosím vás číslo 49?“

„Moment, ověřím to.“ — „Ano, ale mám tu jen 2 kusy. Tato mapa se moc neprodává.“

„Prosím vás, tak mi jednu schovejte, jo? Jsem u vás za 20 minut.“

Bodejť by se prodávala. NIC na ní není. Orlické hory jsou severnějc, Českomoravská vrchovina jižnějc, Hradec a Orlice západnějc, a Kralickej Sněžník východnějc. Na mapě 49 je Litomyšl, Česká Třebová, Ústí nad Orlicí a taky místo, které se jmenuje Bezpráví. A to je přesně moje trasa.

 

Zapomněla jsem spoustu věcí.

Zapomněla jsem, že když jdeš na čundr s báglem, pěšky (tedy nejedeš na kole ani neběžíš), KAŽDEJ KILOMETR SE POČÍTÁ.

Zapomněla jsem, že krajina je plná krásnejch a zajímavejch lidí.

Zapomněla jsem, jakej je to pocit, namočit si horký, chůzí nateklý ruce do ledový vody ze studánky.

Zapomněla jsem, jak voní čerstvě pokácený dřevo.

Zapomněla jsem, jaký je to namočit si na 20. kilometru nohy do studenýho potoka.

Zapomněla jsem, jak je krásná ta nejistota nesledovat srážkový radar, a prostě ZKOUŠET STIHNOUT POSTAVIT PLACHTU, NEŽ ZAČNE PRŠET. Je to výborná hra.

Zapomněla jsem, jaký to je, když ti milej hosposkej doplní pitnou vodu do lahví a prodá ti půllitr malinovky čtvrt hodiny PŘED otvírací dobou.

Zapomněla jsem, jaký to je, vařit si kafe v ešusu na louce pod lípou.

Zapomněla jsem, jaký to je, sednout si s pivem na zahrádku hospody, která je otevřená jen proto, že se v ní zrovna pořádá šachovej turnaj, a pokecat s holkama, co taky měly chuť na pivo a štěstí, že narazily na šachovej turnaj.

Zapomněla jsem, jakej je to furt ještě (a asi na věky bude) lehký adrenalin spát sama v lese.

Zapomněla jsem, jak moc je zábavný večer počítat v PAPÍROVÝ MAPĚ našlapaný kilometry.

Zapomněla jsem, jak je to fajn pocit, když si u toho člověk říká „to byla tak dvacka“, a napočítá poctivejch 25 kilometrů.

Zapomněla jsem, jak je fajn nosit foťák přes rameno.

Zapomněla jsem, jaký to je mít bolavý nohy a úplně vyčištěnou hlavu.

 

Jak to teda bylo?

V pátek odpoledne jsem sbalila batoh a odjela autobusem do Litomyšle. Za kamarádkou. Fakt dlouho jsme se neviděly. Z novinek jsem trochu v šoku, život prostě frčí. Z vegetariánky se stal zase masožroutka. Stihla se rozvést a přestěhovat sem do Litomyšle do parádního domečku na kopci.

Řekla jsem, že nemám chuť na pivo. Ale že JEDNO dáme. A pak bylo 9 večer. Vytáhla kytaru, o kterou jsme se střídaly. A zpívaly. A bubnovaly. Aaaachchch.

Vytáhla jsem si matraci ven, na terasu. A spala hlubokým spánkem poctivejch 10 hodin.

Dokonalý spaní.

Fungovalo to. Probudila jsem se, a připadala jsem si, jako kdybych vystrčila hlavu z velkýho zamlženýho tunelu posledních hustých online týdnů plných radosti, ale i stresu.

AHOJ, SVĚTE!

A jak se tak povaluju na matraci na terase domečku, slyším dole pod sebou zvuk, který vydávají tlapky kamarádčiny obrovský psice na betonovém chodníku.

A v tom mám… jak to jen pojmenovat? Návrat myšlenky? Starý, zaprášený obraz mě samé. Vidím sebe sama jak jedu ve vlaku, pohodlně si sedím na zemi v uličce přecpaného vlaku Českých drah a koukám na krajinu ubíhající za oknem. Dost možná zrovna koukám na ten hřeben nad Třebovou, kam se dneska chystám vylézt. Opírám se o batoh a píšu si do deníku (který to může být díl?) mojí SPÁSNOU ŽIVOTNÍ MYŠLENKU.

Že TOHLE mi nikdy nikdo nemůže vzít. Že vždycky, i v největších průšvihách, ať už budu sama nebo s mužem, v Čechách nebo na jiném kontinentě, VŽDYCKY budu moct vzít batoh a JÍT. A tahle jistota je pro mě nejvíc. Je to moje životní jistota.

Jaká je ta tvoje?

Dnes s pokorou dodávám, že nutná podmínka všeho je zdraví. Tenkrát jsem tolik pokory neměla. Bylo mi nejspíš trochu přes dvacet a patřil mi svět.

Už dlouho jsem si na tuhle myšlenku nevzpomněla. Linda, která si ji psala ve vlaku do deníku, netušila, jak se všechno změní. Že nastane doba, kdy bude jezdit víc autem než vlakem. Že nastane doba, když už nebude vůbec stopovat. Že nastane doba, kdy na ní začne viset miminko. A dokonce že v tomhle všem bude taky šťastná!

Myslím, že to, že tahle myšlenka byla teď nějakou dobu dobře zamčená v tajném šuplíku v mé hlavě, byla velmi racionální podvědomá obranná reakce. Myslím, že ta myšlenka číhala na to, až přijmu všechny tyhle životní změny.

Zdá se, že tenhle vejlet je návratem k sobě v dimenzích, ve které jsem ani nedoufala. Děkuji.

 

On the road

Vyrazila jsem po červený /rozuměj turistický značce/. Záměr? Jít. Nemyslet. Nebo myslet. Hlavně jít. Jít krajinou. Sama. Směr? Vylézt na hřeben nad Třebovou. A tam se uvidí. Dojdu, kam dojdu. Spát budu někde, kde se mi bude líbit.

Jít až do padnutí.

Potkávat lidi.

Odpočívat.

Všímat si věcí.

Být TEĎ.

A počkat, co to udělá.

Jdu do kopce silnicí v polích. Nikde nic. Nikde nikdo. Dýchám. Dýchám nahlas. Vykřikuju, křičím, vydávám pravěký skřeky. Je to zvláštní, takhle řvát do prázdné krajiny. Je to, jako kdyby se mi uvolňovaly plíce. Jako by mi padal kámen ze srdce. Jako bych mohla zase dýchat. Energie, kterou vypouštím výkřikama, rozvibruje vzduch kolem. Jak upouštím páru, paniku, kterou řvu do světa, střídá klid.

Odpočívám na návsi pod lípou. Kočka se mi tře o nohy. Myslím na Šárku /to je moje tříletá dcera/. Těším se, až se za ní v neděli vrátím. Za Šárkou a za svým mužem.

Ale teď jsem tady!

Pěšina mezi roštím mě vyplivne ke studánce. Jmenuje se Zlatá studánka. Silný pramen, ohniště, přístřešek se stolem a lavicí. Odpočívám.

Odpočinek u Zlaté studánky

 

A pak už jsem nahoře, na hřebeni. Louky, výhledy, slunce. Vprostřed louky na vrcholu stojí těžká technika. Opravuje se tam linka vysokého napětí, taková ta ohromná. Myslím na svého kamaráda, který něco podobného dělá na lince někde u Chomutova nebo kde. Nikdy jsem si neuměla přestavit, jak jsou ty stožáry OHROMNÝ.

Nikdy mě nenapadlo, jak jsou ohromný.

V chalupě na vršku, kde si chci dát pivo, stojí cedule: „Dnes uzavřená společnost“. A vzadu je vidět nevěstu a ženicha pózující fotografovi. Jééé, hodně štěstí! Lezu aspoň na rozhlednu.

Rozhledna na Kozlovském kopci, 601m n. m.

 

Výhled. Šárka říká, na ten krásnej svět.

 

Pak se sypu z kopce do vesnice, kde stojí chaloupka Maxe Švabinského.

Chaloupka Maxe Švabinského. V rekonstrukci.

Žlutá značka vede kolem domu, kde pracují tři takoví… venkovští chlapi, které samotná holka s batohem evidentně dost zaujala. Aspoň mě poslali do hospody, kterou bych jinak minula. Normálně teda otevírá až za dvě hodiny, ale dnes se v sále hraje šachový turnaj. Pivo mi prý určitě nalejou.

Polička za 27 Kč. Na zahrádce dvě holky a pes. Milej pokec. Po pivu stoupám do kopce, zpátky na hřeben. Moc to nejde, těžký nohy. Sedám před košatou lípu. Stojí tam osamělá, a kousek od ní mohutný dubisko. Takže vlastně není osamělá. Paní lípa a pan dub. Věděli jste, že „Linde“ je německy lípa?

Pan dub a paní lípa.

Ležím tam a cítím pod zádama masu země. Dala bych si kafe, napadne mě. A proč vlastně ne?

Haló, číšníku, jedno ešusový kafe pod lípou s výhledem, prosím. Kolik? Že nestačí všechny peníze světa?

Jedno ešusový kafe prosím.

 

Výhled od kafe.

Jde se mi pak mnohem líp, i když teda začínám mít dost. Taky se zatahuje, ženou se bouřkový mraky. Jen co vlezu na hřebeni z luk a polí do lesa, začne všude možně hřmít. Ano, děkuji, chápu varování. Budu hledat místo ke spánku. Stejně už sotva pletu nohama. Nemůžu se rozhodnout, kde budu spát. Nikde se mi to nelíbí. Všude si přijdu moc na ráně. Nechci, aby o mě někdo náhodou zakop. Přírody se nebojím. Máma vždycky na čundru říkávala:

„Tmy ani lesa se nemusíš bát. Jediný, z čeho můžeš mít strach, jsou zlí lidi.“

Hřmí víc a víc. Ano, jistě, už. Tak tady. Místo teda není nijak hitparádní, ale bude muset stačit. Postavit plachtu. Uvařit nudle s tuňákem a sýrem. Vyčistit zuby. Začíná pršet. To vyšlo. Přesně.

Za chvíli začne pršet. Jsem ready.

Zahrabošená ve spacáku koukám do mapy a počítám kilometry. Poctivých 25. Slušný.

 

Ráno…

…už neprší. Je zataženo a vlhko. Snídám kaši a křížaly. Jedno ešusové kafe, to za všechny peníze světa, prosím.

Tak já už zase jdu.

Jdu. Bolí mě levá pata. Asi to byla slušná porce včera. Mám to tak 15 km do Bezpráví. Ale už se mi nějak nechce. Ty asi 4 km, které mě vedou do Ústí nad Orlicí, jsou prostě hnusný. Každej metr té cesty mi dává jasně najevo, že už stačilo. Bahno. Kopřivy. Podivný houbař. Podivné dekorace a ošklivý postavičky podél cesty. Snad nejošklivější a nejzanedbanější křížová cesta, co jsem kdy potkala.

Chvíli ve mě bojuje ego, které arogantně ječí „ale já jsem chtělo dojít až do Bezprávííí!“ a intuice, která s poklidem posílá ego do patřičných míst. Vítězí. Jsem na ni hrdá.

Poprvé zapínám chytrý telefon a hledám bazén v Ústí nad Orlicí. Hned kousek od Tesca, no nene. Prolítnu Tescem. Nákup: sprcháč, šampon, kondicioner, ručník, voda. A pak se přes hodinu rochním v bazénu.

Moje milá intuice, srdečně ti děkuji.

Přes celé Ústí zpět na nádraží. Oběd? Indická restaurace. Tady v Ústí nad Orlicí? No fakt! Půlka mi ještě zbyde k večeři. Cukrárna na náměstí (který je jediný hezký místo v celém Ústí). Kafe. A LINECKEJ ROHLÍČEK, jako kdysi… ale to je jinej příběh.

Podchod v Ústí nad Orlicí.

Dopsáno v pondělí po víkendu s Imaginární hospodou v uších.

Na doprovázenou pouť se mnou tudy.

Do článku o mikrodobrodružstvích tudy.

Do nezávazné čekací listiny do online kurzu Poznej tajemství mikrodobrodružství tudy.

 

 

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.