Pouť: o 11 dní blíž k sobě

To byla jízda! 11 dní trvající pouť… nebo spíš výlet? Každopádně  11 dní na Cestě k sobě.

Ve středu 30.6. 2021 jsem vyzvedla svou dceru ve školce už v poledne a vydala jsem se na Cestu, o které jsem neměla příliš ponětí, co všechno přinese a jakej road trip se z následujících dní vyklube. A rozhodně jsem netušila, že to bude taková pouť k sobě.

Ber to celé, prosím, jako pestrou inspiraci a ukázku toho, jak může život frčet, jak se k tomu dá postavit a co si z toho vzít. Vždycky říkám, že rozdíl mezi poutí a vejletem je v existenci vědomého záměru. Pouť ho má, vejlet ho mít nemusí. Z tohoto pohledu bylo těch 11 ulítlých dní spíš vejlet, který obsahoval spoustu mikropoutí.

Proč jsem se rozhodla popsat celý ten čas takto v celku je právě to, jak zvláštní to vytvořilo celek. Navazujících a vzájemně se doplňujících setkání a vhledů bylo stejně jako kontrastů, které mají moc jednotlivé složky zdůraznit. jednotlivé kusy výletu byly vlastně poutě se záměrem – a celé se to poskládalo v neuvěřitelně dynamický celek.

Spousta překvapivých vhledů a kroků blíž sama k sobě mi totiž dal právě kontext, kombinace jednotlivých vlivů a taky délka celého vejletu. Většina z toho nebyly vědomé záměry. Jenže někdy si prostě nedovedeme ani představit, jaké výsledky (a důsledky) může nějaký zážitek pro nás mít. Je škoda se tomu neotevřít nevstřebávat všechno, co pouť životem nabízí, i když to zrovna úplně neplánujem.

O organizaci a improvizaci

Když 11 dní přejíždíte z místa na místo, střídáte činnosti, práci, relax, setkávání s různýma lidma, a ještě k tomu koordinujete dvě auta, manžela a dceru, nevyhnutelně dojdete do bodu, kdy to kolem sebe necháváte plout, spolehnete se na flow světa a prostě NEMÁTE všechno zorganizovaný.

Nevím, jestli ten pocit znáte… Jsou prostě okamžiky, kdy by samotná organizace všeho dopředu zabrala tolik času a sežrala tolik energie, že by vlastně ve výsledku zamezila samotnému průběhu akce, kterou byste se snažili zorganizovat.

No a když k tomu přičtete přiměřenou míru toho, že i to, co máte rozmyšlené, nevyjde 100%, a jste v tom v kuse 11 dní, je z toho takovej road trip, že se už v půlce cítíte jako na tripu. Ne, že bych reálně věděla, jaký to je. Ale takhle nějak si ten prožitek představuju.

Následující text mapuje čas mezi 30. 6. poledne, kdy jsem odjela z Olomouce, a 10.7., kdy jsme se večer vrátila.

Co z toho budeš mít, když se do mý zpovědi o pouti začteš?

Doufám, že tě to bude bavit, že tě to inspiruje.

Ale hlavně spoustu konkrétních tipů na to, jak se věci taky daj dělat jinak.

Během těch 11 dnů mě potkalo spousta zajímavých věcí a lidí. Touhle cestou je posílám k tobě, vyber si z nich, užij dle libosti a třeba pošli dál sdílením tohohle článku. A když ti moje dobrodružství sedne, ráda se s tebou uvidím ve skupině Blíž k sobě: putování krajinou vnitřní i vnější.

30.6. jsme s manželem naložili auto směsicí nejrůznějšího vybavení od kola i s dětskou sedačkou přes kompletní vybavení na lezení po skalách až po formulář pro doktorku o očkování mojí dcery a vyjeli z Olomouce směr Praha.

Náhodička, Skautský institut a jeden velký vizionář

Proč Praha?

Protože dnes večer valím na Staromák do Skautského institutu (SI), kde proběhne závěrečný poděkování a večírek pro dobrovolníky z programu „(SI) zpátky ve škole“.
Tenhle program (jako všechno, co dělá SI), mi dává velkej smysl. SI propojuje skautské ideály a sílu hnutí s aktuálníma společenskýma problémama – a ono to funguje.

Program SI zpátky ve škole byl fičák. V květnu vznikl nápad, metodika, která se záhy pilotovala, nabrali se dobrovolní lektoři, a do konce června se odjelo myslím 45 půldenních zážitkových programů pro žáky a učitele 5. – 9. tříd po celé republice.

Šlo o zážitkovej půldenní program, kterej byl chytře metodicky nastavený tak, aby dal dětem (a učiteli, byl-li tomu otevřen) společný zážitek spolupráce, úspěchu a netradičních aktivit, her a činností. Program byl postaven pro to, aby aspoň trochu usnadnil dětem i učitelům návrat do offline školy.

Vizionář SI, který si říká Šípek, nám na školení, kterým jsem ke konci května prošla společně s dalšími cca 25 dobrovolníky, povídal spoustu krásnejch věcí o tom, co společně dokážeme. To by mu šlo.

Nikdo z nás si nemyslel, že touhle akcí spasíme svět. Akce byla fakt rychloakce a my, dobrovolní lektoři, kteří jsme program doručovali do terénu, k tomu všichni normálně (nebo méně normálně) pracujeme. Takže neproškolíme milion škol, že.

Ale jedna věta z toho všeho, co Šípek povídal, mi rezonovala v hlavně až do… no, vlastně mi rezonuje do teď. Bylo to něco jako: Kdyby i třeba jen jeden žák, jedno dítě, za 10, 15 let přišlo, a řeklo „jo, tenhle program, ten mi tenkrát v mý situaci fakt dost pomoh“, i kdybychom zasáhli 1 člověka, kterýmu to pomůže v dalším žití, pak to má smysl.

Na Skautskej institut jsem narazila vlastně dost „náhodou“ (uvozovky si zvětši nebo zmenši podle toho, jak moc věříš na náhody). A jsem si jistá, že moje cesta s SI nekončí. Už teď jsem za spolupráci s SI hluboce vděčná, protože mě po fakt dlooouhým čase vyflusla nemilosrdně „zpátky na plac“. Tím myslím mezi lidi, školit, offline, 3D, v reálným prostoru. A takovej plac, tam je mi nejlíp.

Shledání po letech, pouť, koučování a lezení

No co vám budu, večírek na Skautském institutu se vydařil. Vykonaná práce oslavena, další spolupráce nakousnuta, místní kavárna podpořena. I když, jako dobrovolníci jsme konzumovali na účet SI… mnohokráte díky. Za všechno.

Pak přišlo ráno. Rozloučila jsem se s dcerou, která zůstávala do zítřka s babí v Praze, kde si ji v pátek večer vyzvedne manžel a jedou společně do Terezína, kde se v sobotu běží mistrovství světa v orientačním běhu. Konkrétně ve sprintu. Nominovala se i manželova dcera, takže se, samo sebou, jede do Terezína fandit.

Ale to je až v sobotu. Teď je čtvrtek ráno a já vyrážím do skal Českého ráje, kde mě čeká do sobotního rána taková zakázka-nezakázka.

Je to taková speciální doprovázená pouť.

To je totiž tak. Když vás osloví známá. Nebo kamarádka. No, prostě někdo, s kým jsme kdysi dávno, v pravěku, bydlely na koleji. Takže dost intenzivní vztah. Jenže to už bude… třeba něco jako 13 let, a od té doby jsme se viděly ne víckrát, než kolik máte prstů na jedné ruce. Nebo noze, to bývá stejné.

Petra se ozvala, že moc fandí tomu, co dělám. A že si mě chce „objednat“ na část své dovolené do Českého Ráje. Že tam jede sama a že si potřebuje nějaký věci ujasnit a že by ocenila, kdybych u toho byla. Jako koučka. A kromě toho že chce lízt, jestli ji prý vezmu někam na skály.

Svým způsobem zakázka a pouť snů. ALE.

První otázka byla nacenění takové spolupráce. Tak je to teda reunion starých známých? Nebo je to normálně placená služba? K mé naprosté úlevě jsme vyrobily celkem hladce win-win kompromis a toto nastavení bylo fakt boží. Díky Péťo!

Druhá věc, které bylo potřeba věnovat z mé strany extra pozornost, bylo to lezení. Víte, já jsem lezla. Docela hodně. A Suchý skály a Kozinec miluju. Jenže to už je dost dávno. Teď moc nelezu, jsem těžká a navíc nemám průvodce (jako tu knížku, kde jsou popsané lezecké cesty) a nic si už nepamatuju. Zejména, když se ode mě očekává kompletní instruktáž a výběr takových cest, abych já je „vytáhla“ a nezabila se u toho a Petra aby je byla schopná vylízt. Prý už lezla párkrát ne stěně… takže zkušenosti s lezením veškeré žádné.

Hřbet draka. Hřeben Suchých skal.

No nic. S tímhle potřebuju pomoct. Vyjela jsem z Prahy brzo, tak akorát, abych se stavila za kamarádama na Malé Skále. Postavili si dům přímo pod Suškama (=Suché skály), Zuzka mi půjčila průvodce… bylo to skvělý setkání po delší době.

Naštěstí si ani jeden z nich nevzpomněl, že od nich máme už přes rok půjčené dětské záchodové prkýnko, s kterým nás zachránili v úplně prvním lock downu, kdy jsme se nečekaně museli přestěhovat a žádný nešlo nikde sehnat… nebojte, jednou vám ho vrátím.

Radeg (budiž mu sláva na věky) se mnou vyběh na Sušky, celý je se mnou oběh a pomoh mi vybrat rozumný cesty. Já se tak těším!!! Tak snad nebude pršet.

Půjčila jsem si od nich ještě pár dalších smyc na jištění (pro sichr). A za jejich laskavost jsem je obdarovala luxusním rumem (na který padla půlka celkového honoráře za tenhle kšeft-nekšeft).

Konečně za klientkou, pouť může začít.

Pak už jsem jela do Mladostova, kde jsme měly s Petrou zařízený ubytování U Dědka. Přátelé ano, toto JE reklama. Neváhejte Dědka navštívit, je to tam skvělý. Jsou tam k dispozici i nějaký pokoje, ale Péťa pro nás zařídila spaní na seníku. Což je parádní prostor… prostě na seníku. Mezi trámama je vidět ven, ale jste v suchu pod střechou. Jsou tam všude koberce a starý postele a spí se ve vlastních spacácích. K dispozici je společná kuchyňka, posezení uvnitř a posezení venku, včetně možnosti rozdělání ohně.

Kromě kuchyňky s lednicí a sporákem trčí ze zdi dvě pípy. Z jedný teče Rohozec (mňam) a z druhý žlutá limonáda. Točíte si sami a čárkujete si taky sami. Prostě důvěra, a to mě baví.

Celý dva dny střídavě lilo. S Péťou jsme hodně mluvily. O jejích tématech, a tak vůbec, o životě. Taky jsme hodně spaly. V tichu a relativním chladnu na seníku, za deště bubnujícího o střechu přímo nad hlavou… ach, to byl hluboký ozdravný spánek.

V pátek jsme chtěly lízt, ale počas na Sušky (Suché skály) fakt nebyl. Ani na žádný jiný skály. Takže jsme skončily v Jablonci na umělé lezecké stěně. A bylo to skvělý. Zas to dopadlo přesně tak, jak mělo. Z Péti vypadlo, že na TAKOVÝHLE stěně teda ještě nelezla. Že byli s manželem asi dvakrát nebo třikrát na stěně v Telči. Promiňte… v Telči je nějaká stěna?!

Na Pétinu (ne)zkušenost jablonecká velestěna byla akorát. Ulezly jsme se do mrtě (já teda rozhodně), daly si skvělej nakládanej hermelín (já teda rozhodně) a za vytrvalého deště odjely zpět na ubytko, těšíce se na sobě točený Rohozec, o kterej si ochladíme nateklý olezený prsty.

Sušky padnou příště…

Večer to vypadalo, že chvíli lejt nebude, tak jsme se vydaly na podvečerní výlet na Vyskěř, což je parádní kopec s výhledem a kaplí sv. Anny kousek od Mladostova. No, lilo. Přišly jsme úplně durch.

Péťa byla moc spokojená. A já taky.

Spaní na seníku.

Povídání o životě nebo přímo koučování podpořil Rohozec. A leje a leje.

Na stěně v Jablonci. Péťa leze.

Kaple sv. Anny na Vyskeři. Pouť v dešti.

Mrak, který zařídí dvě úplně promočené holky, už se blíží… je to nádhera.

Orienťák v podivném kraji

V sobotu jsem vstala v 7 ráno, udělala jsem si kafe do svýho žlutýho cestovního hrnku a odjela směr Terezín, kde jsem se potkala se svou dcerou a manželem. Přesněji potkali jsme se v Litoměřicích na snídani, kdy já jsem ještě sháněla samotest na covid, kvůli vstupu do arény na ty orienťácký závody. Koupila jsem si v lékárně nějakej flusací a zatímco ostatní snídají, já flušu.

Pofandili jsme na závodech mistrovství světa ve sprintu v orienťáku. Vykoupali jsme se v Litoměřicích na koupališti, byl to milej den. Spali jsme v docela milým kempu, kde se Petr v noci málem porval. V životě jsem se o něj tak nebála.

Prošli jsme Litoměřice, projeli se lodí po Labi, jako fakt jsme se snažili. Ale něco tam furt bylo blbě.

Na koupališti nebyly sprchy. V restauraci, kam jsme šli na oběd, jsme na polívku z meníčka čekali 22 minut, až si pro ni Petr musel dojít. Netolerantní pitomci v kempu, až se Petr skoro porval (v životě na nikoho nikdy nevystartoval!). Netolerantní lidi koupající psy na zákazu koupání psů. Loď po Labi připlula s půlhodinovým zpožděním. V Liťáku Kebabárna i s posezením, kde ale vůbec neměli záchod. Za to jsem ve svém kebabu našla třešni i s peckou.  Prostě asi nějakej divnej kraj…

V neděli odpoledne jsme se přesunuli do Doks, kde se běžel další závod mistrovství světa v orientačním běhu, a to sprintové štafety. To byla atmosféra!
Večer jsme na parkovišti přeházeli všechny věci do auta 1 a auto 2 jsme prozatím nechali odstavené v Doksech.

Však já se vrátím! A nebude to dlouho trvat.

Staveniště, putovní pražírna a koupání

V neděli večer jsme se spící Šárkou v autě dojeli na barák u Hradce Králové, který je v totální, ale totální rekonstrukci. Já fakt nevím, co bych měla psát o existenci na staveništi, a ještě s malým dítětem. Prostě to nejde. Dva dny jsme provýletovali, abychom na baráku strávili co nejmíň času, a ve středu jsme se stáhli všichni tři do Prahy k našim.

V pondělí jsem fakt, ale fakt už potřebovala pracovat, měla jsem koučování s klientkou a tak, takže jsem seděla v Putovní pražírně v Pardubicích (jo, zase reklama, je to kousek od nádraží a maj fakt skvělý kafe). Petr se Šárkou se bavili někde na hřišti po svém (děkuji!).

V úterý jsme jeli na kolech (když už to kolo z Olomouce vláčím!) na výlet od rybníka k rybníku. Borůvky, frappé (který uměli i bez cukru, to miluju!), milé to bylo.

Na Stříbrňáku (to je právě jeden rybník) jsme pozorovali holku s klukem, ona ho učila eskymáka na kajaku – bez pádla. Wow. Ani bych nemyslela, že to jde.

Dojeli jsme na staveniště zase až k večeru. Do jedenácti jsme balili zbývající věci do krabic.

Pouť po Praze: Půllitrový Aperol Spritz a avantgarda v Disku

Ve středu jsme přehodili igelitem i gauč, na kterém jsme uprostřed krabic a omlácené omítky do teď spali, takže jsme změnili plány a odjeli všichni tři do Prahy, kde jsem si myslela, že je k dispozici prázdný dům mých rodičů. Jenže jsem se spletla o týden a naši byli doma. Takže z toho vyplynulo… RANDE!

Po faaakt dlouhý době jsme vyrazili s manželem do podvečerní Prahy a byl z toho naprosto parádní večer.

První cíl byl Aperol Spritz na Náplavce. Těšila jsem se na buclatou skleničku, sytě oranžovou barvu a brčko na lodi na Matce řek… Všechno bylo… až na tu buclatou skleničku. Aperol Spritz tu totiž servírovali v půllitrovém plastovém kelímku. Copak jsem si objednala pivo?!

Degradace.

Ale jinak západ slunce, Hradčany, romantika. Půllitrové plastové servírování oranžovýho Aperol Spritzu rozdmýchalo barevnou debatu o koktejlech všeho druhu, co kdo z nás kdy pil, nebo, zejména v mém případě, spíš nepil.

A tak se zvedáme z parníku s půllitrovými plastovými Aperol Spritzy a pomalým zamilovaným krokem míříme ke Karlovu mostu a odtud dál směrem ke Staromáku.

„Tak víš co“, povídám Petrovi, „až se ti to bude někde líbit, tak mě někam zatáhni a dáme si někde v baru nějaký koktejly, co jsme ještě nikdy nepili!“

Kolem desátý procházíme kolem DISKU, což je divadlo při Damu. (Jejda, zase reklama!). Je tam i divadelní kavárna. Není to úplně bar, ale nějaké koktejly v nabídce mají. Navíc je to naprosto parádní avantgardní studentský „havlovský“ prostor s duší, kterej mě osloví na první pocit. Navíc točej dost obskurní pivo (zapomněla jsem jaký, asi tam musíte zajít). S vstupenkou na divadelní představení máte 20% slevu.

Vskutku avantgardní prostor.

U oprýskanýho stolku pod podobiznou Prezidenta V.H. sedí kudrnatej kluk s brýlema, má před sebou sklenici s vodou a celou dobu, co my dva o kus vedle konzumujeme naše dva lepihubí koktejly, soustředěně čte, a podtrhává v knize. Je tam jak namalovanej. Jak z ňákýho filmu.

To je on. Je rozmazanej, jak jsem ho fotila na tajňačku 🙂

Na barovým stolku, u kterýho sedíme, se válí program divadla, brožura o jedné konkrétní hře (zapomněla jsem, o které, asi tam vážně musíte zajít). Předčítám z ní nahlas – a – ten jazyk! Čeština, kterou je celá brožura psaná, hladí mojí na-jazyky-citlivou duši, slova nemají jen význam, mají v sobě emoci, atmosféru a snad dokonce barvy a vůně toho místa…

Naše dva lepihubí koktejly. Na rovinu, nedá se to pít…

Jdu si odskočit a na chodbě na mě vykoukne: ČTVRTHRST je nejdelší české slovo, ve kterém se nevyskytuje ani jedna samohláska.

Balck Sun u Alchymisty

S velkou snahou docucáme odporně sladký koktejly a pokračujeme teď už hluboce noční Prahou. Plán je dojít na Muzeum na céčko a jet domů. Akorát.

Jenže co se nestane. Když vycházíme ulicí od Uhelnýho trhu na Můstek, dům po levé straně na rohu má v prvním patře otevřená okna. A skrz ta okna je vidět na nádhernej malovanej kazetovej strop. Ten nás zaujme natolik, že zastavíme, a tudíž si máme čas všimnou nenápadného nápisu na těch otevřených oknech v prvním patře „Bar u Alchymisty“. Cože bar? Tam se jako dá jít? Chci se jít podívat na ten strop!

To je on. Tenhle strop nás tam nalákal.

A kudy se tam leze?

Tudy! Nenápadné dveře za rohem a vysoké točité schodiště. Vlezeme do baru který… těžko to popsat. Přítmí, svíčky, bílé kudrnaté rokokové židle, kouzelné zrcadlo… a zlatá socha alchymisty. Na jedné stěně místnosti velmi citlivě umístěný osvícený bar, u kterého jsem si jistá, že 90% lahví jsem v životě neviděla, natož ochutnala.

Wow. Stojím a čumím.

A ten strop!!

Interiér Baru U Alchymisty.

Bar v Baru u Alchymisty.

I přes to, že stojíme a čumíme, a nejsem si jistá, jak moc příčetně vypadáme, přichází obsluha a usazuje nás u stolku u okna.

Tak jo.

Sedám si zády k soše Alchymisty. Trochu se ho bojím.

Alchymista.

Obsluha nemluví česky. Ale chlapík je moc milej a vypadne z něj, že je Litevec. Bezva, originální, proč ne. Dostáváme menu, který mě naprosto uchvátí. Je postavený tak trochu jako nějaká fantazy hra, jednotlivý drinky maj příběhy… a litevský kluk vysvětluje, že za normálních okolností pracujou s tarotovýma kartama a nějak s těmi drinky hraješ, ale to teď nedělají, protože korona. Nechápu sice, co má korona společnýho s tarotovýma kartama, ale po ujištění, že jinak mají z nabídky všechno, se ponořím do podivných příběhů a ještě podivnějších složení drinků. Ze složení nerozeznám ani očekávaných 10%. A vůbec mi to nevadí.

Vybírám si podle příběhů.

A vyberu si Black Sun.

Jednak se mi líbí příběh, který ale teď nedokážu převyprávět. Příběh byl zdánlivě o tajemných zvířátkách, ale ve skutečnosti byl hooodně, hodně existenční. Později se s námi přichází bavit ještě jiný číšník, který říká, že to on je autorem příběhů v menu.

Příběh, který mě zaujal a podle kterého jsem si objednala koktejl Black Sun, je překlad textu od Nietzscheho. Že mě to nepřekvapuje.

No a kromě toho složení drinku Black Sun začíná slovem, které zní skoro jako Bacardi, z čehož na tušáka usuzuju, že to bude něco s rumem, a to já ráda.

Nebyl to rum. Základ byla whisky. Uprostřed plavalo… no, černé slunce. A celé to bylo zapěněné… mangovou pěnou, která z poměrně tvrdýho pití vykouzlila decentní zákusek. Naprosto ojedinělý zážitek. Jen to tu píšu, říkám si, že při nejbližší příležitosti se tam stavím znova.

Black Sun.

Voblizuju se až za ušima a čím dál víc mě baví rozprávět s oběma číšníky, s Litevcem i s autorem meníčka. Pochvaluju si pěnu tak mocně, že autor meníčka přináší stroj, kterým tam tu pěnu vyrábí, že mi tam jako přidá. Jenže hubice toho stroje mu upadne do mýho pití. Vezme mi skleničku a na baru se snaží hubici ze skleničky vytáhnout. Jenže to není tak snadný – a Petr po něm hodil takovej xicht, že číšník zvedl oči v sloup a šel mi udělat nový Black Sun.

Dvě slunce na jedný planetě… kde jsem se to octla?

Půlnoc se blíží a bar se zaplňuje. Poslední metro asi nestihnem, ale vem to čert.

Pouť z Prahy ven: zpátky do skal a do stodoly

Ve čtvrtek dopoledne pracuju a jedu k Šárčiný doktorce pro razítko o očkování. Když už jsem v těch končinách, navštěvuju kamarádku, s kterou jsem se dlooouho neviděla. Moc milý. Na náměstí v Hostivicích ještě poctím svou návštěvou testovací covid buňku, jednak kvůli dalším závodům v orienťáku, na který se dnes přesouváme, a jednak kvůli pouti s klientkama, která přijde na řadu v sobotu. Tenhle test je šťourací do nosu a holka mě teda nešetří. Fuj.

Nicméně před obědem vyjíždíme, v Mělníku se stavujem na pizze a odpoledne už kotvíme v Heřmánkách, kde se dnes běží prestižní štafety.

Mazec těchto dní mě definitivně dohání a není úplně jasný, kde budem dnes spát. No co, prostě si lehnem někde za roh v lese.

Jenže… patrně má pršet. Hodně. Hodně, hodně pršet. Nebejt tu se Šárkou, lehnu si třeba do autobusový zastávky nebo do posedu… jenže hledat něco večer v dešti s ní? Pro mě už za hranicí.

Beru telefon a v mizerném signálu mezi skalama volám známým, kteří tu mají nedaleko statek a jízdárnu. (Yesss, i toto je reklama!)

Ne, opravdu nemají na poslední chvíli volné ubytování. Ano, můžeme si ustlat u nich ve stodole. Paráda, nic víc nepotřebuju!

Ke konci závodů se skutečně dává do vydatného deště. Šárka je po náročných dnech úplně vyřízená (=nesnesitelně protivná, kdo by taky nebyl) a já jsem čím dál radši, že jsem vyjednala tu stodolu. Dojedeme tam – a tam se s náma moc nikdo nebaví. Zítra tu mají svatbu a práce je spousta. Ani to nám moc nevadí – rozložíme spaní na slámě za traktorem, Šárka spokojeně chrní a já vytahuju počítač. Opřená o balík slámy koukám na neuvěřitelnou duhu. Píchnutá na net z mobilu pracuju. Výhled máme na neuvěřitelnou obrovskou a plnou duhu.

Výhled ze stodoly.

Je tohle to pravý digitální nomádství?

Pouť pracovní: Kancelář v České Lípě

Ráno se balíme a vyklízíme prostor, tedy stodolu, nechceme překážet. Paní statku na mě mává z okna a rozloučení je nakonec moc milý. Uf.

Snídani si dáváme u mariánskýho pramenu, pitná voda, stůl s lavicí, a dohlíží na nás socha svatého Floriána, přenesená sem bůh ví odkud. Ach, to je krásný místo. Vaříme kafe a je nám spokojeně. Dává se zas do deště.

Mariánský pramen a sv. Florián. Tyhle skrytý místa na poutích miluju.

Následně se přemisťujeme do Doks, kde si vyzvedávám druhý auto, který jsme tu před pár dny nechali. Vidlema zas přehážu věci z jednoho vozu do druhýho. Šárka s Petrem si pak jedou po svých a já řeším, kde najít nějaký místo, kde bude zásuvka, kafe a nejlépe i wifina. Data v mobilu nějaký mám, ale nejsou neomezený.

V Doksech to nikde nejde. Nic se mi tu nelíbí, všechno je zavřený, a tak nakonec jedu až do České Lípy. Zavalí mě vzpomínky. Právě tady v nemocnici jsem skončila s diagnostikovanou preeklampsií, když jsem čekala Šárku. Jo, to zrovna nebyl úplně laskavej životní čas.

Odstavuju auto na placeném parkovišti blízko centra České Lípy a jdu do kavárny u vodního hradu, kterou jsem si vyhlídla na mapě. Je otevřená, hurá. — Nemají tu k dispozici ani jednu zásuvku, a obsluha se na můj dotaz tváří jak tři citrony.

Nevadí. 200 m odtud je jiná lákavá kavárna. Kde mají dovolenou.

Jdu ulicí směrem k náměstí a objevuju knihovnu spojenou s kavárnou. Juhů, takový jsou nejlepší, dobře se mi tam soustředí na práci. Až na to, že tahle kavárno-knihovna ve 12 na hodinu zavírá, aby ve 13 zase otevřela. Teď je skoro 11. Ach jo.

Nakonec se usídlím v takový podivný cukrárně na náměstí, už mě to fakt nebaví.

Dám si oblíbený lungo s mlíkem a nořím se do práce. Domýšlím a dotahuju zítřejší pouť po skalních hradech. Ne, že bych jí neměla připravenou. V mojí hlavě vzniká už aspoň měsíc. Mám poměrně jasnou představu o tom, jak to provedu. Ale zkušenost z přípravy mnoha a mnoha podobných programů říká, že je potřeba své představy, jakkoliv promyšlené a konkrétní, hodit nakonec i na papír. Zpřehlední se tím, a dostanou takové… 3D rysy. A většinou přijdu i na dost vylepšováků. Tak i teď.

Ach, to bude skvělá pouť.

Vkládám do ní téma důvěry v proces. Důvěry v řád světa, vesmír, říkej si tomu, jak chceš. A tak už mě ani nemrzí, že na pouť jdou jen 3 ženy. Udělala jsem pro větší obsazenost všechno, takže prostě to tak asi mělo být.

A jsem připravená improvizovat, poslechnout si, jaká svoje témata si každá z poutnic přinese, a zaměřit se na ně. Ladím trasu, čas, a jdu nakupovat do galanterie a do papírnictví. Na ty zlepšováky.

Ladím zítřejší pouť a posílám holkám poslední info mail před akcí.

Pak se vracím dolů k tomu obludnému socialistickému nákupnímu centru, kde jsem ráno viděla chlapíka s takovou to dodávkou, co když jí rozložíte, je z toho mega gril na kuřata. Myslím, že takový bývala u nás, když mi bylo tak 10 a chodila jsme s mámou nakupovat. Poručím si čtvrtku kuřete za 44 Kč. Nic lepšího jsem nejedla, parádní oběd.

Pak si ještě sedám na kafe do již znovu otevřené knihovno-kavárny a dodělávám, co je potřeba dodělat. A pak už je čas přesunout se zase na orienťácké závody. Dnes se běží v rámci mistrovství světa poslední, královská disciplína, long (dlouhá trať). Závodníci jsou na trati ti nejlepší 80 (ženy) a 110 minut (muži), takže i přes to, že do arény se promítají GPSky, které mají závodníci na sobě, divácky je to poněkud neatraktivní. A našim se zas tak nedařilo.

Rozloučím se tedy se Šárkou a Petrem a odjíždím na Malou Skálu, kde se zítra koná pouť. Nemůžu se dočkat.

Čistá špína ze skal

Mám to vymyšlené tak, že budu spát na Drábovně pod svým oblíbeným převisem. Je tam i ohniště, udělám oheň. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že zavolám kamarádům a půjdeme na Skale na pivo, ale pak už se mi zdá pozdě, jsem unavená, a chci mít zítra k dispozici plnou pozornost pro klientky na pouti. Kromě toho, když vylézám z auta, solidně leje. Koukám na mobil na radar. Je to jeden mrak v rámci republiky, a je tady. Jak trefné.

Úplně zmáčená dolezu na Drábovnu. Sice už neprší tolik, ale musím se prodírat borůvčím a kapradím, které mi místy sahá do pasu. A je úplně mokré.

Rozdělávám spaní pod převisem a zvažuju, jestli nejsem náhodou líná i rozdělat oheň. Nejsem.

Spaní pod převisem.

Přestalo pršet, pomalu se stmívá, já sedím u ohně, před sebou skálu, za sebou skálu, nad hlavou borovice a temné nebe. Pod nohama písek a v duši klid a čiré těšení se ze života.

Děkuju. Jsem z celého srdce vděčná. Za všechno. Že můžu. Hodně myslím na mámu a na tátu, kteří mě tahali na čundry na divoko snad ještě dřív, než jsem uměla chodit. Když jsem pak ve škole zjistila, že takovéhle „táboření v lese“ není „norma“, že to ostatní děti nedělají, vůbec jsem nemohla pochopit, jak to. A co teda jinýho o víkendech dělají?! Pak jsem si v tom našla vlastní cestu, nejdřív se skautama, pak s kamarádama, pak s partnerama a mezi tím vším sama. Tohle už mi nikdy nikdo nevezme. Tohle je totiž to, kdo jsem. Sedím špinavá a zaprášená u ohně ve skalách, a sedím v esenci své osobnosti.

Koupu se ve vděčnosti a v těšení se na zítra, na klientky, na svou práci.

Myslím pak taky hodně na moje největší pankáčský období, plus mínus když jsem studovala vejšku, trochu už i před tím, a trochu i po tom. Myslím, že tímhle road tripem jsem se dokázala vrátit do esence toho, proč tohle období považuju za (do teď) nejpovedenější v mym životě. Myslím, že jsem znova našla tu svobodu.

Jasně, mám auto. To jsem neměla. Bolí mě noha. Ta mě před tím nebolela. Mám dceru a manžela, ty jsem před tím neměla. Ale jsem to JÁ. Fakt jsem.

Chvíli se snažím soustředit na zítřejší pouť a na holky, které se na ni chystají. Snažím se na ně naladit. Na každou zvlášť a potom na všechny společně. Dělám si v hlavě malej rituálek za to, abych jim byla schopná předat to, co potřebujou.

S důvěrou jdu spát.

Pouť po skalních hradech s důvěrou v proces

Ráno je zamračený a krásný.

Nechce se mi už rozdělávat oheň, tak vytahuju vařič a dělám si kafe. Táta by se asi zbláznil, kdyby to viděl. Díky tati. Tohle jsem já.

Dojdu k autu a asi po stý vidlema přehazuju všechny věci, abych vytvořila batoh, který se mnou půjde na pouť.

Když bydlíš v autě…

Sjíždím na Skalu a čekám na holky. Malá Skála žije. Všude lidi, auta, vodáci a lezci. Začíná tady z toho být trochu cirkus. Aby ne. Myslím na svý kamarády, co tu žijou. Mít za barákem Suché skály, jejichž hřeben trčí ze stráně jako hřbet bájnýho draka, který spí pod zemí.

Mít za barákem kapli na skalním hradě Pantheonu, vyhlídky, řeku, Frýdštejn. Pizzerii, pekárnu, železnici i hlavní tah Železný Brod – Turnov. A skály, všude nádherný skály. Tady je všechno.

Výhled na Pantheon.

Poutnice dorážejí všechny tři včas. Zahajujeme kafem a řemeslnou zmrzlinou v tom novým obchodě naproti Boučkům. Je to krásnej obchod. Trochu past.

U pramene zahajujeme pouť. Holky jsou natěšený a otevřený, odhodlaný odnést si co nejvíc. Mnohem víc než nádherný výlet po nádherných místech. Znovu vyšlu krátkou prosbu pokory někam tam nahoru, aby mi fungovala správně intuice a abych podpořila ty správný procesy k tomu, aby z toho ženy co nejvíc dostaly.

Přecházíme most přes Jizeru a tím symbolicky vstupujeme na pouť.

Je to neuvěřitelný. Tři ženy, plus teda já. Každá v úplně jiné životní situaci, a přece hledáme všechny to samý.

Nápis u Jeskyně Spokojenosti na Pantheonu. To sedlo.

Holky do toho jdou opravdu na přímo. Vlezeme na Pantheon, dáváme si pivo a pak dlouho stojíme v jednom koutě skalního hradu a noříme se hluboko do velkých témat naších životů. Jsem v klidu, cítím, že je všechno tak, jak má být. Už jsme najely na flow okamžiku, které podporujeme chůzí vpřed. Až na Frýdštejn tedy nahoru a vpřed.

Na hřebeni na Pantheonem.

Obdivujeme tuhle skálu.

Výhled z Frýdštejna.

Na Frýdštejně lezeme na věž. Pak už toho máme všechny trochu dost a před Frýdštejnem doplňujem energii. A otvíráme další témata, všechno je spolu propojený.

Darový (a darovaný) slovní fotbal

Po cestě na Drábovnu hrajeme slovní fotbal. Každá z nás řekne něco, v čem je dobrá. Čechráme si trochu víru v sebe sama a učíme se používat to i ve větách. Další v pořadí vymyslí něco, v čem je dobrá ona, ale musí to začínat na jakékoliv písmeno ze slova, které řekla ta předchozí. „Jsem fakt dobrá v orientaci v mapě.“ „Umím dobře naslouchat.“ „Jsem dobrá v hledání řešení na situace.“  

Pro holky je to dřina. Vymyslet něco, v čem jsem dobrá. Vyslovit to nahlas. A ještě aby to splňovalo kritérium s písmenem. Cpeme se borůvkama u Drábovny a jdem do sebe.

Koho ta hra bavila?

Koho spíš stresovala?

Proč je tak těžký vymyslet, co mi jde?

Jaký by to bylo vymýšlet, co mi nejde? Jednodušší? Nebo ne?

A kdo vlastně určuje, v čem jsem dobrá?

A v čem jsem DOST dobrá?

Přátelé. Pokud hledáte své dary, zkuste to udělat tak, aby vás to bavilo. Ne stresovalo. Nebrat to tak vážně! Je to HRA.

Dorážíme na Drábovnu a rozděláváme oheň. Pro některé holky je to takovýhle divoký oheň mezi skalama první v životě. Svým způsobem jim to závidím. Jaký to je asi pocit?

Špekáčky z České Lípy jsou výborný a taky holky učím opíkat sýr. Mňam. U ohně proběhla taková katarze… Jako kdyby oheň spaloval náročnost předchozích okamžiků.

Oheň pořádně uhasíme a zbylé dřevo házíme pod převis, aby pořádně vyschlo. Někdo další bude rád.

Miluju tohle místo.

Pak už jen zpátky, doleva mezi ploty, přes ohradu s krávama a skulit se zpátky na Malou Skálu. Zakončujeme zmrrzlinou, drobnýma upomínkama a závěrečnou aktivitou na návsi.

Tři poutnice. Každá jinde a přece všechny tady.

Konec se nese na můj vkus v trochu rozplizlém módu. Já ty konce prostě neumím. Ještě, že aspoň děláme společnou fotku, to je fajn.

Pouť domů, ať je to, kde je to

Zadávám do navigace Olomouc a trochu mě zaskočí, že je to přes tři hodiny řízení. Uf, mám dost už teď. Ale těším se na Petra. Trochu se těším i na to, že věci budou zas chvíli mít svoje místo, nebudu je muset přehazovat vidlema v kufru auta. Těším se na… na co ještě vlastně? Na všechno a na nic. Tak, jak to bylo do teď, těch 11 posledních dní, to bylo skvělý.

A to, jak to bude dál, bude taky skvělý.

Nabírám naftu a pouštím si Mindful podcast Marka Vicha. Volím poslední epizodu s názvem Proč je důležité nesoudit. Kdyby byl Marek žena, myslela bych si, že snad byl s náma na pouti. Na tajňačku. V podcastu se dotkne leckterých témat, kterými jsme dnes prošly.

Ale možná to spíš bude tím, že všechno souvisí se vším.

Pouť končí. Nebo ne? Den offline.

V sobotu jsem přijela po devátý do Olmíku a celkem jsem se prospala. Přes to jsem celou neděli jak praštěná. Měla jsem sice záměr poslat závěrečný e-mail poutnicím hned dnes, v neděli, pěkně za čerstva. Pak ale usoudím, že do pondělka to počká.

Dnes si dám offline den. Jsem úplně vygumovaná. Jako bych vypnula červenej knoflík „alert“ a po 11 dnech si dovolila vydechnout. Hluboce a šťastně. Potřebuju bejt u sebe a v přítomnosti, a na to je online svět vlastně docela nešikovnej.

Až do večera se nekouknu ani na počítač, ani na telefon. Vůbec.

Je to docela osvobozující.

A už se moc těším, až pro vás budu psát tenhle článek, kterej dopisuju v úterý odpoledne.