Seberozvoj je z mého pohledu nikdy nekončící proces rozeznávání a poznávání vlastních potřeb a učení se dodávat si dostatek toho, co potřebuju, a to v kontextu vztahů a vůbec života, který momentálně žiješ, případně změn, které momentálně žiješ.
Štěstí
Ať už se tvoje ultimátní hledání jmenuje jakkoliv, nakonec se všichni sejdeme u „muška jenom zlatá“. Co je pro tebe štěstí? Ultimátní hledání pokrývá mnoho slov. Koukej na nejčastější, s kterými se při své (nejen) koučovací praxi setkávám – (najdeš mezi nimi to svoje)?
Smysl, smysluplnost. Vyšší smysl. Láska, laskavost, energie. Spokojenost. Sebevědomí, rovnováha. Naplněný život. Život, na který budu hrdá.
Všechny naše ultimátní hledání mají něco společného. Do nějaké míry kombinují vlastní pocit „štěstí“ a pocit, že náš život má nějaký „vyšší smysl“, že tady po tobě něco zůstane, že jsi prospěšná rodině, komunitě, zkrátka zbytku světa.
Tajemství
Prozradím ti tajemství. Dlouhodobě je naprosto neudržitelné, abys kohokoliv nebo cokoliv jiného stavěla před sebe samu. Zdá se ti to sobecké? Chápu. Taky jsem to tak dlouho měla.
Jenže.
Pokud dlouhodobě nevěnuješ pozornost sama sobě, nenaučíš se zdrojovat sama sebe, a to nejen do polosyta, ale nad vlastní potřeby, tak dlouhodobě nemůže fungovat ani ta část „prospěšná zbytku světa“. Je to dokonce ještě horší, než se na první pohled zdá.
Jak to?
Zapoj představivost. Představ si – jsi matka, máš spoustu dětí, staráš se o manžela, o rodiče, a máš pocit, že tě to naplňuje. Všichni na tebe spoléhají. Cítíš se potřebná, cítíš vlastní důležitost. Máš pocit, žes našla smysl svého života. A tak jedeš a jedeš, na svůj psychický i fyzický dluh, dlouho bez toho, aniž by sis to uvědomovala. Pak, když si to uvědomíš, už je herdek zatraceně pozdě z toho kolotoče vystoupit.
Superwomen
Takže co se pak stane? Přestaneš být schopná pomáhat a být prospěšná – ne hned! Některé z nás to vydrží roky! Jsme totiž super superwomen! Ale po letech nejen, že přestaneš být schopná pomáhat druhým, ale svezeš se dokonce do stavu, kdy jsi to najednou ty, kdo potřebuje pomoct.
S trochou štěstí ti někdo pomůže. Někdo, komu jsi ty pomáhala celé roky – neumí si tedy pomoct sám, a ty tam pro něj najednou nemůžeš být, naopak – začne jet na dluh. Což nevydrží věčně. Kolo se roztáčí, ale spirála – inspirála nemíří nahoru, ale dolů, do energetické propasti.
Jak z toho ven?
Představ si odlišnou realitu. Realitu, kde každá začneme sama od sebe. Naučíme se sytit sebe sama a svoje potřeby. Bez závislosti na pomoci od druhých. Pak teprve, když máme dosyceno, se můžeme vědomě rozhodnout být prospěšná druhým lidem. Ne každý je schopen se z každé mizérie dostat svépomocí. Naše osudy jsou různé – a samozřejmě, že někdy potřebujeme pomoct. Ale není to základní nastavení.
Základní nastavení je „starám se především sama o sebe a pak, když mám zdroje, jsem prospěšná druhým bez rizika, že skončím v propasti sama“.
Jak by to byla krásná realita, kdybychom se každý naučili být šťastní sami se sebou, sami za sebe, a pouze z přebytků, (kterých by bylo spousta), rozdávali druhým. Neznamená to, že ze světa zmizí utrpení. Ale spirála inspirála se roztáčí správným směrem – do výše. Šťastní, spokojení a nezávislí lidé s sebou s lehkostí strhnou i ty, kterým se zrovna nedaří. Protože těch je mnohem méně. Protože jsme více kompetentní spravovat svůj život sami.
Kompetence používat sebe sama
Kompetence je dovednost. Jako taková se dá naučit a trénovat. Nezáleží na životních podmínkách, na talentu nebo na tom, kde jsi se narodila.
Změnit sama u sebe směr spirály inspirály znamená změnu úhlu pohledu. Už se netaháš konstantně z bryndy. Ani sebe – ani ostatní. Je to obráceně. Učíš se lépe používat sebe sama za účelem tvoření lepší (šťastnější/spokojenější/smysluplněnjší/naplněnější/whatever) reality.
A kde se to teda učí?
Správně. Na škole to obvykle není. V rodinách taky ne, i když pár šťastlivců tu kliku má.
Něco, co tě spolehlivě učí lepšímu používání sebe sama, je dobrý koučovací proces. Vyplatí se hned dvakrát.
Do koučovací spolupráce obvykle vstupuješ s nějakým více či méně konkrétním tématem, s kterým chceš pohnout. A taky pohneš.
Jako bonus koučovacím procesem zkompetentňueš sebe sama. Najíždíš na koučovací způsoby uvažování a jsi víc a víc schopná koučovat sama sebe.
Má to své limity. Jsou místa, kde se bez náhledu někoho dalšího (koučky) prostě nehneš, protože ze své pozice nejsi schopná jiný úhel pohledu dohlédnout a aplikovat. V jisté fázi to bez pomoci dál prostě nepůjde. Ale opravdu hodně pro sebe můžeš udělat sama.
Jak to vypadá konkrétně?
Typicky v zážitkovém koučování, které aplikuju ve své praxi já, to vypadá tak, že k dovednosti klást si správné (silné) otázky přidáváš dovednost využívat zážitkové (mini)tehcniky. Jsou to jednoduché návody, často na pár minut, které nevyužívají jako zdroj informací o tvé tématu mozek, tedy myšlenky, otázky a odpovědi, ale tělo a emoce.
Konkrténě si můžeš představit vizualizace, pohyb, pohyb v prostoru, využití předmětů, mimiky, gest, externalizace překážek, tvoření, ničení – někdy je to víc jako hra, někdy se to tváří víc jako seriózní prožitek. Když se po takové zážitkové (mini)technice naučíš ještě dobře svůj zážitek zpracovat a vytěžit, můžeš se posunout o parník kupředu. Za pár minut.
Kromě toho je to zábava!
Z čeho vycházím?
Kombinuju přístup somatického koučování, což je termínus technikus – jedná se o roční výcvik vycházející z biosyntézy certifikovaný ICF – International Coaching Federation, s principy zážitkové pedagogiky (ve zkratce svatá trojice, která se prolíná celým mým životem, odbornou klientskou praxi nevyjímaje: záměr (cíl) – zážitek (akce) – zpracování (reflexe) – vychází z učení PŠL – Prázdninové škoyl Lipnice, akreditace půlročního výcviku MŠMT.
Tyhle dva přístupy dohromady okořeněné mými osobními zkušenostmi a tím, co funguje mě, tvoří jedinečný koktejl, který ti mohu v koučovacím procesu nabídnout.
Radost, krása, vděčnost
A teď, proč to celé píšu, k čemu se chci dostat. Pokud tě text výše zaujal na tolik, že cítíš jemné šimrání v útrobách, nebo kde přesně sídlí tvoje zvědavost, pokud jsi akční, pokud ráda zkoušíš nové věci a techniky a způsoby, a pokud aspoň v základu souzníš s mým světonázorem co se osobního rozvoje týče, mám pro tebe online výlet, na kterém bys fakt neměla chybět.
Naučíš se na něm 3 konkrétní zážitkové koučovací minitechniky. Vybrala jsem takové, aby
1. byly svým principem hodně různé – aby sis určitě našla aspoň něco v případě, že by ti třeba nějaká techniak nesedla.
2. takové, které ti přenesou konkrétní výsledky, které se hodí vždycky.
Tyhle 3 minitechniky si postupně nabalíš do svého „životního batůžku“, z kterého už je kdykoliv budeš moct vytáhnout a přivolat si do života víc
radosti
krásy
vděčnosti.
A protože na pořádný výlet je potřeba zbalit pořádnou svačinu, jako bonus se naučíš mojí nejoblíbenější zážitkovou minitechniku. Říkám jí bodyscaning s třešní – takže to bude taková třešňová svačina, kterou si na ten náš online výlet sbalíš.
Půjdeme společně podle mapy, budeme se kochat okolím a po cestě si povídat, a postupně si nabalíš 3 krátké, úderné efektivní minitechniky. Bude to fakt pecka.
Tak jdeš?
Na online výlet k minitechnikách a k radosti, kráse a vděčnosti TUDY!
