Dobrý rok: dlouhodobost a podpora

Odposloucháno za vás:

"Jsem ráda, že tenhle rok končí, byl hroznej."

"Už aby tenhle děsnej rok byl za náma!"

"Už se těším, až tenhle rok skončí. Příští bude určitě lepší!"

 

Podobné výkřiky byly slyšet u mnoha silvestrovských stolů a přípitků. Vím to, protože mi to několik lidí řeklo.

Moje odpověď je, překvapivě, otázkou:

Na těchto prohlášeních mě fascinuje hned několik věcí.

Za prvé fakt nevím, jak nějaký rok může být dobrý nebo špatný. Rok je prostě kus času, který jsme si my, vševědoucí lidstvo, ohraničili kalendářem. Tedy jeho současnou podobou dokonce až od roku 1584. V tomto kusu času se dějou věci. Spousta věcí.

Svět se točí dál…

A u většiny z této spousty by se rozhodně dalo polemizovat o tom, jestli byly dobré, nebo špatné. Pokud je to vůbec měřitelné…

Stačí jen základní důvěra ve svět a je mi jasné, že dobro a zlo fakt nejsou černobílý.

Odbočka filozofky

Tady se dostávám do hlubokých filozofických rovin. Osobně jsem ochotná za „špatné“ věci uznat to, co se pohybuje na hranici, případně za hranicí, lidskosti – a i tato hranice může být subjektivní, pohyblivá a nejistá.

Chci tím říct, že i když se vám děje něco „objektivně blbýho“, třeba vyhazov z práce, zdravotní problémy, dokonce třeba smrt někoho blízkého, u všech takových věcí je podle mě diskutabilní, zda je zdravé je jednoduše onálepkovat jako „špatné“.

U čeho bych s veškerou pokorou ustoupila jsou lidské činy na zmiňované hranici lidskosti. Za sebe tam počítám věci jako genocida, vraždy, záměrné vytváření zla, nenávisti a tak. Ale to je fakt na jinou debatu.

Rok není dobrý nebo špatný.

Protože ani to, co v rámci toho roku proběhlo není dobré nebo špatné.

Ono to prostě JE. (A i o tom JE by se daly vést sáhodlouhé disputace, chceme-li to vzít do důsledku).

Z čeho tedy pramení prohlášení, že tenhle (nebo jakejkoliv jinej) rok byl děsnej?

Odpověď zní: Z naší INTERPRETACE. Z našeho vnitřního postoje. Z našeho ROZHODNUTÍ, ať už vědomého, nebo ne.

Odpověď na to, odkud tedy pramení naše prohlášení, že tento rok byl děsnej, zní:

Z naší INTERPRETACE. Z našeho vnitřního postoje. Z našeho ROZHODNUTÍ, ať už vědomého, nebo ne.

EDIT cca týden po vydání článku. Vážný edit, na vážno. Bez ocasu ironie, která je ve zbytku článku tu a tam přítomna.

Vnímám NEDOSTATEK svojí POKORY.
Nedostatek uznání zla ve světě a možná i ve vašich životech.
To, že mně se dějou jen ty „blbý“ věci, které umím (vědomě) zvládnout, neznamená, že TY jsi nemohla mít blbý rok.

Omlouvám se, nechci tvůj život shazovat. Vím samozřejmě kulový, co se právě tobě děje.
A ANO, jsou věci, které mohou udělat rok blbým. Jen jsem chtěla poukázat na to, že u spousty věcí si postoj volíš vědomě. Ale u některých možná ne. Jasně.

Další rok bude lepší!

Za druhé , a teď se teprve dostáváme k jádru pudla, mě naprosto ohromuje ta jistota, že další rok bude lepší.

On totiž sám o sobě nebude lepší.

Ne, NEBUDE.

Bude stejnej, pokud SE něco nezmění. A vzhledem k tomu, že odpovědnost za to, jestli za rok touhle dobou prohlásíš, že tenhle rok byl skvělej, nebo děsnej, máš TY SAMA, jsi to ty, kdo musí provést změnu.

Pokud chceš „lepší rok“, musíš něco změnit.

Když nezačneš dělat něco jinak, bude to pořád stejné.

Pokud budeš dělat stále to stejné, co už děláš, nic se nezmění.

A můžeme jít ještě o krok hlouběji: Pokud chceš změnit svoje činy, začni u změny myšlení. Jedna moudrá žena řekla: Situace se nezmění, dokud nezměníš způsob, jakým o ní přemýšlíš.

Nechceš nic měnit? Cajk, ale v tom případě si nestěžuj, víš jak :-).

Nechceš nic měnit? Gratuluju 🙂

Dlouhodobost

Jedno z velkých témat, které mě rokem 2021 provázelo v různých podobách a situacích, byla dlouhodobost.

Dlouhodobost ve smyslu setrvání na cestě, udržení se ve směru.

Dlouhodobost ve smyslu dlouhodobých cílů.

Dlouhodobost ve smyslu dlouhodobější perspektivy a nahlížení na minulé události s (větším) odstupem.

Dlouhodobost ve smyslu nekonečnosti práce na sobě, nekonečnosti hledání smyslu a rovnováhy.

Když zahneš (nebo se ohneš) pokaždý, když ti něco nejde, je snadný se zacyklit a nedojít vůbec nikam.

Myslím, že dlouhodobost ke mně přišla postupně v důsledku toho, že stárnu. No jo, fakt.

Zřetelně vnímám, že se mi rozšiřuje pohled na svět a na můj život v něm z časového hlediska. Najednou tak nějak… získávám časoprostor.

Nemoc týhle doby

Krátkodobost, rychlost, instantnost, netrpělivost a nechuť, (případně neschopnost) dlouhodobě na něčem pracovat je nemoc týhle instantní internetový doby.

Faktem ale je, že ve spoustě věcí obejít čas prostě nejde.

Typicky to funguje třeba se zážitkem. Věc, kterou neprožiješ v reálném čase, prostě neprožiješ. Nejde to odrbat.

Nevěříš? Nevíš, co si pod tím představit?

Příklad obyčejný: výlet

Funguje to tak u úplně jednoduchých věcí. Dojít z místa A do místa B trvá, řekněme, hodinu chůze. Můžeš ty 4 kilometry běžet, pak to trvá něco pod půl hodiny. A můžeš je ujet autem, pak to bude pár minut. Ušetříš čas. Ale přijde o prožitek překonání trasy po svých. Prostě to neomydlíš. Nejde to.

Příklad neobyčejný: doprovázené poutě

Když chodím s klientkami na jednodenní doprovázené poutě, sejdeme se, řekněme, v 9 ráno, a končíme v 5 odpoledne. Pouti tedy věnujeme každá 8 hodin času ze svého života.

Každá klientka je jiná, každý záměr je jiný, trasa je jiná, počet nachozených kilometrů je jiný, počasí, nálada, všechno je jiné. Přesto však sleduju na všech jednodenních poutích jistou pravidelnost.

Na začátku klientka často mluví. Hodně. Cítí se dobře, protože jí plně naslouchám. Snaží se mi vysvětlit svou situaci, pak už se ji snaží vysvětlit i sama sobě. Proběhnou první AHA momenty, často probublají emoce, někdy přijde křik, pláč, smích.

Zhruba v poobědovém čase, plus mínus, pak následuje ticho.

Jdeme a mlčíme. Klidně desítky minut.

Když už mluvíme o tichu, doporučuju knihu vlevo. A když už mluvíme o hloubce, doporučuju knihu vpravo.

A tam se teprve dějou věci!

Samotný zážitek tiché chůze krajinou dělá divy. Mozek má najednou čas. Čas zpracovávat, třídit, vyhodnocovat, přehrávat si znovu.

Po nějaké době klientka začne zase mluvit, ale z úplně jiné pozice a energie než jak povídala před mlčící fází. Najednou už v tom není panika a naléhavost, ale poznání a moudrost.

A víš, co by se stalo, kdybychom mlčely hned, ne až po obědě?

Nic.

Nebo možná něco, ale něco docela jiného. Efekt totiž přináší ta luxusní časová dotace, kterou klientka na pouti má.

Kdy ses naposledy věnovala několik hodin sama sobě? A kdy naposledy jsi to dělala v přítomnosti někoho, komu jsi důvěřovala, kdo tě tím časem lehce a při tom velice efektivně provedl? V přítomnosti někoho, kdo tam po celý ten čas byl plně pro tebe? Hm?

Příklad skautský: táborový duch

Dnes, v instantní době, už se s tím téměř nesetkáme, ale dřív se skautské a woodcrafterské tábory po starší děti pořádaly na 4 týdny. 4 týdny!! Já osobně jsem zažila tábory třítýdenní. A můžu ti říct, že neexistuje působ, jak procesy, které se za tak dlouhou dobu udějou, urychlit.

Ernest Thompson Seton tvrdil, že táborový duch začne tábor obcházet až po několika týdnech.

Už rozumíš?

Taky se tahle nemoc projevuje v nastavování cílů. Když něco není hned teď, máme tendenci od toho upustit a dělat něco, u čeho vidíme výsledky HNED. Moderní doba nepracuje s dlouhodobou motivací. Neučí nás vytrvat.

Proč?

Konzum a ekonomický růst vyžaduje krátké spotřebitelské intervaly, potřebuje, abychom rychle dosáhli toho, co chceme, a chtěli víc.

Jenže čas potřebný pro seberozvojové a vůbec různé vývojové procesy prostě nejde obejít.

Vysvětlím.

Život trvá nějaký čas, řekněme 50, 60, ale dneska už statisticky spíš 70, 80 i víc let. Statisticky. Pomiňme teď fakt, že nikdo nevíme, jak dlouhý čas budeme ve skutečnosti v tomto životě mít. Mluvím teď o době, s kterou se dá tak nějak obecně pracovat.

Životní čas, který naplňujeme, nejen že se historicky nezkrátil, on se dokonce prodlužuje.

Hluboký smysl se dá podle mě hledat pouze dlouhodobě.

Doba frčí rychleji a rychleji, potřebujeme všeho dosahovat rychleji a rychleji, co není hned, jako by nebylo. Ale ta celková doba, s kterou každý z nás, jako lidská bytost, hospodaříme, je stejná, nebo dokonce delší, než bývala.

K čemu tenhle paradox vede?

  • Ke snížení kvality toho, co děláme, o co se snažíme, čeho dosahujeme. Zejména té „vnitřní“ kvality, něčeho, co bych nazvala třeba „hloubka“. Když se potápíme do hloubky, musíme se z ní taky stihnout vynořit. Za kratší čas se prostě nepotopíme tak hluboko, jako za delší čas.
  • K vyčerpání. Protože střídáme rychleji a víc, ale za to to musíme vydržet delší dobu. No neber to!

Chápete ten paradox? Cítíte ten totální nonsens?

  • Ve výsledku to podle mě vede ke ztrátě smyslu života. Protože hluboký smysl lze hledat – a nacházet – pouze dlouhodobě.

Nedávno jsem vytvořila pro svoji práci nové poselství, slogan, heslo:

Žít smysl. Být v pohodě. Dlouhodobě.

A to DLOUHODOBĚ je tam dost důležitý. V roce 2021 jsem zkoušela různé koncepty spolupráce, ale i koncepty svého vnitřního přístupu ke všemu, co dělám, co a jak prožívám, jak se s čím popasuju. A DLOUHODOBOST v tom zřejmě hraje klíčovou roli.

Myslím tím, že pro mě není už tak důležitý okamžitý stav, nebo třeba ten „peak“, extrém, kterého sice jsem schopná dosáhnout, ale ne ho udržet. Ne teď. Potřebuju se tam dopracovat. Postupně. Dlouhodobě. Udržitelně. Už nechci prokecaný a propitý euforický večery, nejnejnej vandry, na který nikdy nezapomenu, velké lásky a velké nenávisti.

Nebo teda, chci, ale

…stav, který se pro mě stal prioritou ve všem, co dělám, je „to nejlepší, co jde udržet dlouhodobě“.

Je to pro mě velká změna, protože jsem vždycky byla dost výkonnostní člověk, takový to rychleji, dál, výš… takže se to učím obracet v to, že to nemusí být nutně nej, ale spíš hledám to, co je „dost dobré dlouhodobě“.

A funguje to úplně zázračně.

Je mi líp. A z toho dlouhodobého „je mi líp, sice jen o kousek, ale líp“, buď podnikám výpady do toho „nej“ (jasně že si občas střihnu euforický prokecaný a propitý večer, velkou lásku a stejně velkou nenávist, bez toho by byl život nuda, koření je potřeba do guláše i do bytí), ale už to není ten hlavní cíl.

Hledám teď, co je pro mě dost dobré dlouhodobě, nepadám tak moc na hubu, jako dřív. A pak kousíček po kousíčku, milimetr po milimetru, zvedám hladinu toho udržitelného „líp“ výš a výš.

Jsem zvědavá, kam až to půjde? Až ke hvězdám…

Do roku 2022 s (koučovací) podporou. Dlouhodobě.

A tuto dlouhodobost bych vám chtěla nabídnout nejlíp jak umím, a to je skrze moje koučovací služby.

Koučovací podpora nyní DLOUHODOBĚ. 10 setkání za cenu 6. Ušetři 3 300Kč a nebuď n to sama.

Koučování samo o sobě totiž funguje dlouhodobě. Když pracuješ na něčem s koučem, dostává to úplně nový rozměr. Kouč ti pomáhá udržovat dlouhodobou motivaci. Koučování není instantní, dává prostor a čas pracovat se změnou.

Jasně, že společně na sezeních (probíhajících online) děláme kus práce, ale to hlavní se v koučovacím procesu děje MEZI jednotlivými koučováními.

Jako že jasně, že líp je ti i po každý hodině se mnou. Energie pro tebe mám vždy dostatek. Ale když si dopřeješ čas, změny ukotvíš, vyladíš, prostě jim dáš trvalou dlouhodobou podobu.

Takže, jestli ti to dává smysl, a jestli třeba o koučování nebo o spolupráci se mnou uvažuješ,

zarezervuj si NEZÁVAZNÝ půlhodinový objevitelský rozhovor do 16. ledna

a získej balíček 10 sezení somatického koučování za cenu 6 a ušetři tak 3 300Kč.

(10 sezení – 9 900 Kč, 6 sezení – 6 600 Kč)

Budu se na tebe těšit. Z objevitelského rozhovoru pro tebe nevyplývají žádné závazky. Proč se nepotkat a neseznámit?

Případně se můžeme potkat ve skupině Blíž k sobě: putování krajinou vnitřní i vnější.

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.