Izolace a panika: Jak se z toho nezbláznit

Edit: Je to velkej fičák a vstupy (a tím i výstupy) se mění pod rukama. Článek jsem psala 13.3.2020.

Třeba to máte stejně jako já. Třeba se považujete za celkem inteligentního a vzdělaného člověka, který obvykle panikám moc nepodléhá. Za člověka, který je obvykle schopen racionálně vyhodnotit vstupy a prostě podle nich rozumně upravit výstupy. (A zpanikařit, až potom, když je všechno v pohodě a můžete si to dovolit:-). )

Ani nevíte jak, a jenom nevěřícně pozorujete, jak vás to semlelo.

A teď je to tady. Ani nevíte jak, a jenom nevěřícně pozorujete, jak vás to semlelo. Že se bojíte. Že jste zmatení. Nacházíte se v rozhodovací paralýze. Neschopní vyhodnocovat to množství informací, které se na vás hrne.  Myslím hlavně z médií. K internetu se včera u mých rodičů přidala ještě televize.

Nejde jen o „oficiální“ informace, ať už schválené nebo neschválené vládou. Ale také milion a jeden názor (a ještě víc „dobrých rad“) od vašich přátel a známých. To je ještě zákeřnější. Svoje blízké znáte a víte, s kterými z nich máte obvykle názory podobné, rezonujete s nimi, a s kterými ne. Jenže možná zrovna není obvykle. Možná se situace u každého jednoho z nás zrovna přehoupla do „neobvykle“.

U mě třeba jo. Naštěstí to vidím. Zatím trochu nevěřícně zírám, ale už na tom pracuju. Vědomě aktivuju opatření proti iracionální panice, která se kolem mě plazí jako klubko hadů.

Vědomě aktivuju opatření proti iracionální panice, která se kolem mě plazí jako klubko hadů.

Základ totiž je, mít sám se sebou natrénováno. Znát se. Znát svoje emoce, svoje reakce, a umět identifikovat, že něco je jinak. Vědomě se na to zaměřit a zjistit, proč. Co to jako má být? Vědomě se svými emocemi pracovat.

Začněte (jako já) otázkou:

Jak se vám to stalo? Jak to, že se tak bojíte zrovna teď?

Ano, strach je všude kolem. Ano, nepochybně se nacházíme v krizové situaci. Zprávy se na nás řítí ze všech stran. Ale strach je něco, co si vytvářím já sama. A jako takový ho taky můžu regulovat. Jak to, proč teď? Kde konkrétně se ten strach vzal? Zkuste si to uvědomit a fakt jít po jednotlivých chvílích, zprávách a příčinách, které vedly k tomu, že se bojíte.

Strach je něco, co si vytvářím já sama. A jako takový ho taky můžu regulovat.

U mě třeba takto, kombinace více vlivů:

  • Únava. Za poslední dobu se mi nepodařilo se moc dobře vyspat. (Plus ne úplně podporující měsíční fáze.)
  • Moje dcera Šárka prokašlala asi předevčírem noc. Ne, jasně, že to nemá s koronou co dělat. Ale kromě další probdělé noci mě zasáhl strach o její zdraví. Šárka je v pohodě, už byla u doktorky. A ne, strach o ní mi fakt nepomohl.
  • Je toho na mě prostě moc. Mimo jiné mě nepustí domů (žijeme na Slovensku a zrovna jsme v Čechách). Myslela jsem na tuhle možnost, že se jen tak nedostaneme zpátky, už když jsme před pár dny ze Slovenska odjížděli. To jsem se ještě nebála. Ale přes to jsem myslela na milion (!!!) možností dopředu a snažila se podle toho zabalit věci. Jako by nestačilo, že když jedeme do Čech, myslím asi na tisíc věcí. Návštěva jedné babí, manželova oslava narozenin, návštěva druhé babí, oslava neteřiných narozenin, hory. Najednou se z tisíce věcí stal milion. Zjevně je to asi o jednu nebo dvě víc, než je pro mě v pohodě.
  • Bála jsem se, že podceníme rychle se měnící situaci nařízení různých vlád a že zůstaneme s manželem trčet každý na jiné straně hranice. To se naštěstí nestalo. Sice nemůžeme domů, ale aspoň jsme všichni v Čechách.

Zatím dobrý. Tohle všechno by moje superJá (no jo, jsem žena – matka, prostě jsem nadčlověk :-D) zvládlo. Jenže k tomu ještě zapracovala ta za… za… zatracená sociální izolace (nejen) matek na mateřské, která se se současnou situací nijak nezlepšila.

Já vím, spousta matek to tak nemá. Spoustě lidí to vyhovuje, trávit čas s dítětem, na sítích a s jinými matkami. Gratuluju. Já to dlouhodobě nedávám :-). Zkouším to, fakt. Podnikám. Udržuju kamarádské vztahy i s několika kamarády – muži (to mě dost drží při životě), a neustále se pohybuju. Jsme permanentně na cestě. Navštěvuju přátele. Ale stejně se cítím v porovnání se svým před-matkovským životem izolovaná.

Co to znamená? Že vést přiměřeně intelektuální rozhovory s dospělými lidmi, kdy kolem nejsou žádné děti, a ani řeč se netočí kolem dětí, se mi prostě opakovaně nedaří moc často.

Takže k výše zmiňovanému se přidala kombinace

  • sociální izolace (a je fuk jak moc je to jen má subjektivní sociální izolace) a
  • moje snaha zploštit tuto izolaci na sítích.

Myslím, že do teď se mi dařilo čas strávený na sítích a jejich vliv na moje myšlení docela dobře korigovat. Naučila jsem se sítě (zejména facebook) využívat docela efektivně k mojí práci na projektu kolem zážitkové pedagogiky. A snad ještě víc používám teď sítě k sebevzdělávání a rozvoji.

Jenže to najedenou přestalo fungovat, a aniž bych to stihla nějak zastavit, zaplavila mě paralýza a neschopnost vyhodnocovat s chladnou hlavou to množství informací a názorů ohledně situace s virem, které se na mě řítí.

Jenže to najedenou přestalo fungovat, a aniž bych to stihla nějak zastavit, zaplavila mě paralýza a neschopnost vyhodnocovat s chladnou hlavou to množství informací a názorů ohledně situace s virem, které se na mě řítí.

A začala jsem se bát. Fakt. Začala jsem se bát moc. Kulminace strachu ke mně přišla včera odpoledne, když jsem seděla úplně sama v domě mých rodičů a surfovala na facebooku.

 

A DOST!

 

Pár hodin paniky mi úplně stačilo. Zkouším se oklepat a vrátit se k normální funkčnosti, zdravému rozumu a psychické pohodě. A to všechno na pozadí společenské zodpovědnosti. Ne, nehodlám popírat situaci, která tu je. Jen se k ní hodlám postavit v relativní pohodě a se zdravým rozumem. Strach (v míře paralýzy) totiž fakt nepomáhá. Nikomu a ničemu.

Co se mi zatím osvědčuje v mém soukromém boji s panikou – a můžete to zkusit taky:

  1. Vypnout sociální sítě. Ne, opravdu mi nepomůže vědět, jak se k jednotlivým článkům, faktům, rozhodnutím vlády, opatřením a panice staví mí facebookoví přátelé.
  2. Vypnutím sítí se trochu zvyšuje moje izolace. Tedy zkouším se chovat dle zdravého rozumu co nejvíc normálně. Odpoledne jdeme s kamarádkama a dětma do lesa. Dokud bylo setkání svoláno do kavárny s dětskou hernou, nebylo mi z toho úplně lehce u srdce. Ale do lesa? Na pohodu! V neděli odjíždíme na hory do Jizerek. Včera na vrcholu mé paralýzy se mi to zdálo jako nemyslitelná pitomost. Myslím, že pojedeme. Na horské chalupě v Jizerkách s pár kamarádama nám patrně bude líp na duši než v Praze, kde situace vyžaduje mnohem větší bdělost.
  3. Normálně se dál vídám se svými rodiči. Ano, rozumím tomu, že jsou v rizikové skupině. Ale když si vedle sebe postavím riziko, že zrovna já jsem přenašeč a že je nakazím, s rizikem, že se z toho všichni zblázníme, že nás emoce v izolaci prostě semelou, prostě mi vychází, že chci udržovat aspoň do nějaké míry normální život. Konzultovala jsem to i s mámou a tátou a jsou s tím taky v pohodě. Kromě toho pozítří mizí na naši chalupu do lesů, tam jim bude nejlíp.
  4. Zkouším pracovat. Zatím se mi moc nedaří se na projekty soustředit, nejsem si zatím jistá, co teď dává smysl dělat, ale mentálně se k tomu vracím. Můžu začít vytvářet něco, co pošlu do světa v době POvirové. Prostě potřebuju zaměstnat svou mysl něčím smysluplným, přesvědčit ji, že život má smysl. A on má, jenom panika se nás snaží přesvědčit, že ne.
  5. Hledám málá pozitiva. V globálu si je netroufám definovat. Ale to, že pojedeme na hory všichni, namísto před-koronové verze, kdy jsme měly jet bez manžela, je prostě super :-).

Taky se mi pěkně přehodnocuje pojetí slova „doma“. V našem neustále-cestovním-životě je to podle mě docela užitečné do budoucna.

Já nemůžu domů. Nemůžu-domů.

Je to zvláštní pocit, v dnešní společnosti na taková omezení svobody nejsme zvyklí. Ale když vystoupím z paralýzy a opustím stereotyp, že by to měla být tragédie a mělo by mi to vadit, zjišťuju, že mi to moc nevadí.  Že se nemůžu vrátit do svého bratislavského bytu mi vlastně skoro vůbec nevadí. Co je to tedy doma?

Velmi podnětným pro budoucí (sebe)rozvoj taky shledávám přemýšlení a diskuzi o dopadech krize v jednotlivých oblastech. Kromě ekonomiky je pro mě hodně zajímavý psychický a psychologický aspekt. A to jak na osobní úrovni, tak na globální úrovni.

Na osobní úrovni jdou moje úvahy zhruba následujícím směrem: „Je fajn sama sebe znát. Je fajn mít natrénováno. V krizi (jakékoliv, nemusí jít zrovna o světovou pandemii) víc než kdy jindy člověk těží z toho, co už umí, v čem je v pohodě. Má tedy smysl se neustále rozvíjet a být v pohodě v co nejširší škále situací. A to zejména v době míru a blaha, kdy je na učení se a zkoušení vlastních reakcí bezpečný prostor.

V krizi (jakékoliv, nemusí jít zrovna o světovou pandemii) víc než kdy jindy člověk těží z toho, co už umí, v čem je v pohodě.

Takové myšlenky mi potvrzují mojí realitu. Já věřím ve zkušenosti. V zážitkové vzdělávání, učení a seberozvoj. Věřím, že co si člověk vyzkouší a zažije, to už mu nikdo nevezme. Věřím, že když takový zážitek pak vědomě zpracuje, a nejlépe ještě využije moudrosti skupiny, rozšiřuje tím svou komfortní zónu nejefektivněji, jak je to vůbec možné. A to i v oblastech, ke kterým by se jinak nedostal. A tohle všechno umí metoda zážitkového vzdělávání.

 

Kecy? Tady máte konkrétní příklad:

Díky čemu jsem si uvědomila, že mě strach sžírá víc, než je v pořádku? Co mě přimělo se zastavit, zamyslet se a začít aktivovat opatření (včetně tohoto článku)?

Já jsem si totiž situaci kolapsu společnosti zažila. Dobře, jen v simulaci, a jen některé aspekty, ale VÍM, ŽE SE V KRIZI NORMÁLNĚ CHOVÁM CELKEM RACIONÁLNĚ. Paralýza a strach na tak vysoké úrovni, v které jsem si ho vytvořila včera, pro mě vlastně byl úplně NOVÝ, a tudíž DIVNÝ. A ta divnost, ta novost, ta mě zarazila. To byl první impulz se zastavit a otřepat.

DĚKUJI za noc, kterou jsem prožila na zážitkovém kurzu „Peníze“ od Prázdninové školy Lipnice. Tu noc jsme se v rámci kurzu ocitli v realitě, která simulovala noční úprk krajinou v situaci zhroucení společnosti, hodnoty peněz, rabování a nebezpečí. Zrovna v těchto dnech na ten zážitek vzpomínám víc než kdy jindy. A vím, že to ještě není tak hrozné :-).

Na mých stránkách se o zážitkovém seberozvoji a vzdělávání dozvíte víc. Je to fakt skvělá metoda. Je skvělá v tom, že vám (už podle názvu :-)) umožňuje věci ZAŽÍT u po/učit se z nich. V bezpečném prostředí, kde důsledek chyby nejsou mrtví lidé ani milionové ztráty.

Trochu více se dozvíte zdarma v ebooku O krok blíž k sobě.

Ucelené informace o tom, jak funguje zážitkovka a jak to tedy je s tím zažíváním situací, se dozvíte v ebooku – průvodci Fascinující svět zážitkovek.

Jak se lidé budou stavět ke svým životům v době POvirové? Budou se snažit na sobě víc pracovat? Vyhledají psychologickou pomoc ti, kteří nezvládnou krizi zpracovat sami? Budou lidé chtít být více nezávislí na dojíždění do práce? Jak s námi krize zacvičí v oblasti důvěry v instituci státu?

Neznám odpovědi. Ale zatímco virus světem prostě proběhne, ať chceme, nebo ne, já udělám všechno proto, abychom z toho vyšli s co nejmenšími ztrátami. A začnu u sebe a své rodiny. Protože pouze, když budu v pohodě já a mí nejbližší, mohu být prospěšná i společnosti. Horda zpanikařených lidí neschopných se postarat o sebe a své nejbližší fakt ničemu nepomůže.

Článek nemá jakékoliv ambice prezentovat objektivní data.

Článek vychází z mé hlavy a obsahuje pouze mé názory.

Respektuju jakékoliv jiné názory a přístupy a nikoho neodsuzuju.

Podzimní P.S.: Hrabe Ti a chceš ven? Pojď se mnou na doprovázenou pouť, pojď za svým záměrem…

 

Linda Horčičková
Jsem instruktorka a tvůrce outdoorových zážitkových kurzů. Provádím druhé světem zážitkového vzdělávání a učím, jak využít zážitky pro osobní rozvoj. Pomáhám vzdělavatelům obohatit jejich praxi o zážitkovou metodu. Jsem autorkou ebooku O krok blíž k sobě ZDARMA >> a ebooku Fascinující svět zážitkovek>> Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Ebook O krok blíž k sobě aneb 4 techniky využití zážitků běžného dne pro svůj rozvoj, které zvládnete i vy ZDARMA PRO VÁS.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na facebooku: