Je štěstí dovednost?

Ano, jde to!

Jde žít smysl, být v pohodě, a to dlouhodobě.

Nějak se teď kolem mě sešlo víc konverzací, ve kterých já stojím na té „dark side“ a tvrdím, že

 

štěstí je dovednost.

 

To znamená, jde se naučit.

Nepadá z hůry, nepochází odnikud „zvenčí“.

Není závislé na tom, jakého zrovna máš nebo nemáš partnera, jestli jsou tvoje děti náročné, jestli máš nebo nemáš peníze, nebo dokonce na tom, v jakém stavu máš zdraví.

Tvoje štěstí je tvoje emoce. A s emocemi je možné naučit se pracovat.

Je to jednoduché? Ne.

Jde to samo? Ne.

Potřebuje to energii? Ano.

Potřebuje to čas? Ano.

Potřebuje to úsilí? No… zpočátku možná ano. Pak už méně a méně. Jako každá dovednost – s praxí ti to půjde lépe.

 

Ráda bych doplnila dvě věci, které nejsou tak úplně výjimky, ale v mém pojetí reality si zaslouží, řekněme, zvláštní pozornost.

 

Tvoje děti a odpovědnost za ně.

Tvoje děti (zejména nezletilé) jsou jediní lidé na téhle planetě, za které neseš částečně odpovědnost (nemyslím teď po právní stránce, tam ji neseš pochopitelně celou). Myslím tím odpovědnost za jejich štěstí, respektive za to, v jakých podmínkách je necháš vyrůstat a co jim předáváš. Za nikoho, opakuji nikoho jiného odpovědnost neneseš. Za to, jestli bude nebo nebude šťastný. Pouze sama za sebe.

Zdraví.

Sama nemám zdraví úplně tak, jak bych si přála. Zdraví podle mě není ani osobní hodnota, stojí pro mě mimo, někde výš. Dlouho jsem si myslela, že zdraví je nutná podmínka pro to být šťastná.

To by ale bylo hodně smutný, kdyby to tak bylo, že? Kdyby nemocní/zranění lidé nemohli být šťastní?

Už si to nemyslím. Přes to zde vyjadřuji hluboký respekt lidem, kteří trpí jakýmikoliv zdravotními obtížemi, a přes to dokážou být šťastní, nevzdávají to a pracují prostě s podmínkami, které mají.

Bolest je někdy nevyhnutelná, ale utrpení je volba.

Buddhismus říká, že bolest je někdy nevyhnutelná, ale utrpení je volba.

K tomuto tématu bych zde chtěla vzpomenout Verču Mašínovou, se kterou jsem se offline na živo nikdy neviděla, ale přes to je mi tak nějak blízko. Verča čelí nenadálým zdravotním komplikacím, a rozhodla se ponechat si navzdory „normální“ medicíně svůj život ve svých rukou, ve své odpovědnosti.

Já ti, Veru, přeju mnoho sil a posílám energii. S Verčou se můžete seznámit a třeba ji taky podpořit tady. Verča v její současné situaci je pro mě ryzí příklad toho, co všechno jsou naše malá osobní dramatíčka a co už ne.

Velký respekt vám všem, které neházíte flintu do žita, nečekáte, až děti vyrostou natolik, že se s nimi bude dát lépe domluvit, nebo až manžel dostane pravidelné směny (true story). Spíš to je tak, že vše má svůj čas a my si to potřebujeme pro sebe nějak pojmenovat, zdůvodnit. Ale ono SE to samo nestane. Vždyť nemusíš hned chodit 2x týdně na koučink, začít cvičit, psát deník a na všechny se usmívat jako měsíček na hnoji. Stačí začít úplně malým krůčkem. Krůček po krůčku si to štěstí tvořit. Tip na jeden malý, ale efektivní krůček (tak to máme my koučky rády) najdeš dále v článku. Keep reading…

Neříkám, že je to snadné, a ani nechci nikoho shazovat. Ani vaše důvody ne. Jsou vaše. Nikdo z nás, a já nejmíň, nejsme ve vašich botách, milé ženy, a tak nezbývá, než popřát, aby to, na co čekáte, přišlo včas.

Ještě zpátky k tomu zdraví.

Mám klientku, jmenuje se třeba Natálie. Když jsem se s ní v létě viděla poprvé na objevitelském rozhovoru (nezávazná 30minutová konzultace zdarma, obvykle před navázáním spolupráce – somatické koučování nebo doprovázená pouť), z obrazovky na mě koukala zlomená žena. Natálie trpí chronickými bolestmi a cítila se zavřená v nefunkčním a nenaplňujícím vztahu, na kterém se ale cítila existenčně závislá. Navázaly jsme koučovací spolupráci a toto je e-mail, který jsem od ní dostala minulý týden:

„Dobrý den, Lindo, moc Vás zdravím,

přestala jsem dávat jakékoliv termíny (koučování, pozn. red.), nedá se, pořád cestuju, dosud místa bez wifi, teď jsem už přes týden na tom svém *** (místo jsem vymazala v rámci zachování soukromí), tady se dějí takové věci, takové zázraky, každý den je tak naplněný, vše na sebe navazuje, ladí, práce kolem chaty, setkávání s lidmi, nečekané události, výlety, doprava mezi cíli….a každý den padám do postele už totálně unavená z té vší úžasné pozitivity, co mě teď objímá a každé ráno se tak těším na další úžasný den….!
Natálie“
Děkuju Vám, Natálie. Víte, když toto čtete, a víte, že na tom máte svůj koučovací podíl, je vám blaze u srdce.

Štěstí je dovednost.

Jak jsem psala výše, téma odpovědnosti za vlastní prožívání a štěstí se mi stále vrací. Níže je konverzace s mojí kamarádkou, říkejme jí třeba Marie. Konverzaci jsem sdílela i ve skupině Blíž k sobě: putování krajinou vnitřní i vnější, konkrétní post s komentáři najdeš tady.
Marie: Snažím se z toho poučit, že takhle nechci žít, hrozně mě to psychicky ničí. Jsem zvyklá na to, že jsem nasraná, něco mi vadí, ale ne že jsem psychicky úplně down. To fakt neznám a ten stav vůbec nedávám.
Já: Kdo by to dával… A ještě takhle „dlouhodobě“. A je teda k pozastavení i to, že jsi zvyklá být nasraná, jak říkáš…
Marie: Jak to myslíš?
Já jsem to myslela tak, že jsem zvyklá na to, že mě něco nebo někdo s něčím naštve (třeba pan X, když jsme se hádali), ale nejsem z toho takhle psychicky rozložená.
Já: Jasný, jasný.
Já jsem to myslela tak, že já bych třeba nechtěla umět říct, že jsem ZVYKLÁ být naštvaná, protože jsem vlastně naštvaná fakt málokdy. Ale rozumím tomu tak, že naštvanost je pro tebe ok pocit v tom smyslu, že se s ním (když už čas od času přijde) umíš vyrovnat, na rozdíl od toho, když jsi psychicky rozložená.
Marie: Tak jestli umíš žít tak, že tě nic nebo nikdo nenaštve, tak žiješ fakt šťastný život. To bych taky tak chtěla mít. To děláš jak prosím tě?
Já: Neřekla jsem nikdo a nic. Jen málokdy. A ano, umím to. Dá se to naučit.
Emoce, to jak se cítíme, je naše VOLBA.
Marie: To je krásný. Asi si nechám dát nějaké školení.
Toto pro mě byl tvrdý náraz mimo svojí sebe-rozvojovou vědomou bublinu. Je mi děsně líto, že si lidi myslí, že být v životě naštvaný je NORMÁLNÍ. Že jsou na to ZVYKLÍ.
No ty vole!!!
Ach jo.
A ne, neexistuje na to školení.
Existuje na to „jen“ nikdy nekončící seberozvojová cesta, která je pro každého z nás jiná. Jinak načasovaná, jinak intenzivní, a vede kolem jiných podporujících lidí, koučů, kurzů, a zážitků. Ale je potřeba začít u toho, že UVĚŘÍŠ tomu, že štěstí je možný se naučit, a zároveň že je to celoživotní proces, který NIKDY nekončí, a furt je na něm co objevovat.
Blbý je, že z „módu přežití“, v kterém se kamarádka už nějakou dobu více méně pohybuje, toho samy se sebou moc neuděláte. První je potřeba se vzpamatovat, vystrčit hlavu z díry, nechat si pomoct, a hlavně (já vím, je to tu zas) UVĚŘIT.
Co se týče módu přežití, respektuji, že ho každá máme nastavený jinde.
Respektuji, že ryješ hubou v zemi.
Že máš pocit, že z toho není cesta ven. Nebo ne teď.
Mám pro tebe jeden malilinkatej tip. Kterej můžeš začít dělat. I když ryješ hubou v zemi. I když jsi k smrti nevyspalá. I když funguješ od výplaty k výplatě. I když máš ostruhu na patě a nemůžeš chodit. I když máš pocit, že tvé manželství už skončilo a nemá to dál cenu.

Najdi si svá kouzelná slova.

Jedno nebo mximálně dvě. Jakákoliv, kterých chceš do života víc.
A s nimi žij.
Vzpomeň si na ně, než ráno otevřeš oči.
Nebo když tě v noci dítě budí voláním „mamíííííí“.
Vzpomeň si na ně u vaření.
Vzpomeň si na ně před usnutím.
Nefunguje to? Nejsou to ta správná slova?
Neboj se je upravit, změnit, hledat.
Moje jsou laskavostvděčnost.
Někdy k nim přidám „Jsem pevná a konzistentní“.
Důležité je, že vím, co je za tím. Vím, proč je do života potřebuju a chci. Opírám se o ně. Každej den.
Vzpomenu si, že chci žít z pozice laskavosti a vděčnosti. Nic víc. Tím, že na to myslím, posílám tam energii. A pak, když chci něco udělat, něco říct, daří se mi to mnohem lépe z pozice laskavosti a vděčnosti. A mně je lépe. Protože to kolikrát znamená, že nezařvu na manžela nebo na dítě. Laskaví lidi neřvou. Umí si vymezit svoje hranice jinak. Laskavě.
Nic víc s těmi slovy nedělám. Jen se na ně ladím. Každej den. Má to velkou sílu.

Tohle mi dnes napsala klientka, třeba Jája. S Jájou jsme tuhle techniku 2 slov otevřely na koučování někdy minulej tejden – nebo už je to možná dva týdny:

„Ahojky Lindo, prosím tě, jak jsi říkala o těch dvou klíčových slovech na ráno při probouzení, jak jsi to nazývala ? A budeš s tím někde v rámci skupiny třeba pracovat? Mě to zaujalo a hned ten den jsem si ty slova objevila . Díky a krásný den ☀️.“

Jájo, nevím, jak jsem to nazývala. Jsou to prostě tvoje kouzelná slova. A jestli s tím budu pracovat… a tak můžu no :-). Třeba to rovnou píšu sem, do tohoto článku.
DeJ mi vědět, co si o něm myslíš. Budu ráda za každou reakci.
Můžeš mi nechat komentář tady dole, nebo mi napsat e-mail, nebo přijď do skupiny Blíž k sobě: putování krajinou vnitřní i vnější. 
Sdílím tam krátce a častěji.

Štěstí je dovednost. Fakt.

Víš, nemyslím tím, že když tomu uvěříš, nebudeš už nikdy naštvaná, unavená a ve svrabu. Jako budeš. Ale budeš s tím v pohodě. Protože s tím budeš umět pracovat. A budeš lépe vědět, jak z toho ven.

Jedno buddhistické podobenství vypráví o hluboké díře v cestě.

Bylo to nějak takhle:
Když po té cestě jdeš poprvé, ani nevíš, že tam díra je. Spadneš do ní naprosto nečekaně a blbě. Pochroumáš se, lekneš se, a vylézt ven ti dá pěkně zabrat.
Když jdeš po té cestě po druhé, říkáš si „jojo, tady někde byla ta díra“ a než se naděješ, jsi v ní zase. Ale už se ti daří korigovat pád, a taky už víš, jak ses minule dostala ven. Takže vylezeš a jdeš dál.
Když jdeš po té cestě po třetí, říkáš si „ha, díra! Vím o tobě!“ A díru obejdeš.
Když jdeš po té cestě po čtvrté, neseš si s sebou pytel hlíny a díru zasypeš.
Pointa je, že nemůžeš nést hlínu hned na poprvé.
A to je, přátelé, hezký závěr, že?
Přeju vám jemné pády a mnoho zasypaných děr.

P.S. VOLÁM OLOMOUC A DOJEZDOVÉ VZDÁLENOSTI!

Spouštím skupinové somatické koučování s prvky zážitkové pedagogiky pro malou skupinku 6 žen v Olomouci.

 

Aktuálně hledám 6 odhodlaných žen z Olomouce a okolí, které se chtějí

během 10 týdnů

posunout od apatie a beznaděje nekonečného kolotoče práce-domácnost-děti

k prožívání radosti na každém rohu, a které chtějí získat rovnováhu a klid.

Jsi to ty?

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.