Fotopříběh: Šárka (5 let) poprvé s námi na čundru
Je to tady!
Neplánovali jsme to. Teda nijak zvlášť. Prostě nevyšlo hlídání, a tak jsme si řekli, že na ten čundr vyrazíme i se Šárkou.
Šárce je skoro 5. Teda, když dopisuju tento fotopříběh, už jí je 5 let.
Níže najdeš dvě části. První je obrazová – inu, fotopříběh. Fotky sice nemají „bubliny“, jako mívaly fotopříběhy v Bravíčku (kdo si to pamatuje?), ale za to mají popisky pod fotkou. Užij si to, byla to zábava, takže snad bude i pro tebe. Na fotky kouká každý rád, že?
Na konci se pak věnuju jednomu specifickému okamžiku, který se stal v neděli dopoledne v zahradách bouzovského hradu. To si tak bosky ťapu a přemýšlím a jásám nad tím, jak se nám ten víkend fakt vydařil, a jen tak, malinko, abych nevyšla ze cviku, analyzuju PROČ. Aneb co příště udělat stejně a co líp?
A v tom mě to napadlo! Aniž bych to tak chtěla VĚDOMĚ udělat, naplánovali jsme ty 3 dny podle zásad dramaturgie zážitkového kurzu. Že nevíš, co to je? Tak to si právě můžeš přečíst na konci pod fotkama.
A kdybys chtěla takový povedený výlet pro sebe, navíc se seberozvojovým přesahem, pojď se mnou na doprovázenou pouť!
A teď už se, prosím, nech pozvat na nejlepší dětský čundr v životě…
Takhle to celé začalo. Jednoho květnového pátku někdy v pět odpoledne na autobusové zastávce v Olomouci. Povšimni si… vedle mě… na zemi… 😀 Já si nevšimla. Petr: „Proč vás mám fotit s těma blitkama?“ 😀 Neboj, budou i hezčí fotky 😀
K vidění zleva: 1) Nudící se čekající dítě, 2) můj úhledný batůžek s německým kabátkem (s odpáranou vlajkou), v kterém jsem jezdila na čundry už v patnácti, neřku-li ve třinácti, a 3) Petrova obludná obrovitost. Na jeho obranu – má v tom dva spacáky, Šárka si ještě nenese sama v podstatě nic kromě svačiny a pití.
Autem bychom na začátku naší trasy byli z domova tak za půl hodiny. Autobusovou dopravou to trvalo víc než dvojnásobek. Jenže když jedeš někam autem, musíš se na konci vrátit zase zpět k tomu autu. A to my jsme nechtěli. Navíc to pro Šárku bylo dobrodružství. A pro nás první příležitost ZPOMALIT. Protože to na čundru s pětiletým dítětem URČITĚ musíš udělat. Jinak jde celý výsledek k šípku. Vystoupili jsme kdesi ve Vojtěchově. Věděla jsem z mapy, že tam je hospoda, ale že narazíme na Sheriff office jsem teda nečekala. A Šárka tam našla kamínek, takový ten putovní, jak se malujou s PSČ, odkud pochází. Koukej:
Šárka našla tohohle krasavce. Mimozemšťan nás provázel celý čundr – možná i proto to byl opravdu mimořádný až mimozemský víkend.
Už jsem říkala, že ve Vojtěchově je hospoda? No, hospoda není úplně přesný popis. Mnohem přesnější by bylo říct: „Ve Vojtěchově se nachází naprosto ne-u-vě-ři-tel-ný!!! místo, kam když vlezeš, spadne ti brada, a po chvíli zase vylezeš ven na ulici jen proto, aby ses se ujistila, že jsi stále v Čechách. Pardon, na Moravě. V bouzovských lesích, uprostřed malé vesnice. Protože hostinec U posledního mohykána je snové místo od podlahy po strop (doslova) narvané indiánskými a dalšími artefakty z dob dobývání divokého západu. Paní hostinská je moc milá. V prostoru kupodivu dřív bývala škola, ale už asi 20 nebo kolik let (až si to nepamatuju, možná říkala dokonce 25let?) tady provozují tohle neuvěřitelný místo. Paní majitelka říkala, že to její tatínek má zálibu v Indiánech a kovbojích. Vida, stejně jako můj táta. Domluvily jsme se, že až sem svýho tátu jednou vezmu, promluví si ten můj a ten její jako náčelník s náčelníkem.
Zvětši si fotku na maximum a dobře se dívej. Jestli jsi jako malá hrála ráda takové to „najdi 5 rozdílů“ mezi dvěma skoro stejnými obrázky (nebo to hraješ se svými dětmi), bude tě to bavit. Schválně, kdo najde: 1)půlku krytého vozu, s jakými se dobýval divoký západ (to je lehké, že?) 2)hlavu bizona 3)hlavu losa (včetně olbřímího paroží) 4)a pozor přitvrzujeme – vycpanou veverku, 5)mexikánský klobouk se stříbrnou výšivkou 6)tři tomahawky 7)kůži z divokého prasete 8)zapnutý laptop 9)a mezi tím vším naše dva batohy 10)naše dvě piva 11)a naší Šárku 😀
„Odzoomovaný“ pohled víc zezadu místnosti. A to je dobrá třetina prostoru ještě za mnou (za fotografem). V této třetině už je moc tma, aby šla dobře fotit. Nachází se v ní dětský koutek. Což je, podle mého, tak trochu zbytečné. Šárka o něj ani nezavadí, jak ji zajímá všechno okolo :-D. Koho by to nezajímalo, že.
Pivo točej dobrý a silný. Mají taky luxusní klobásu a nakládaný hermelín. Za mnou vidno zbytek prostoru s dětským koutkem ve tmě.
Tenhle krasavec trčí ze zdi hned nad námi.
Čas pokročil a my musíme to dítě zavčasu (aspoň plus mínus) někde uložit do spacáku, a tak vyrážíme. Vojtěchov je docela vtipná malebná vesnička. Například tato legrační budova je podle cedule u vstupu „místní lidová knihovna“. No není to roztomilé?
Vstupujeme do rezervace Špraněk, která je překvapivě bohatá na rostliny, živočichy i geologické krasové jevy. Na fotce hrachor jarní (asi). Z rezervace samozřejmě musíme zase vylézt, abychom se mohli utábořit a rozdělat oheň. Není zima, ale je tak nějak vlhko a mží, zdá se, že by mohlo i pršet. Je už i docela pozdě a opravdu, opravdu se mi NECHCE v tom vlhku stavět plachta.
Na hranici rezervace nacházíme krmítko pro turisty i s ohništěm. Místo je u potoka, dřeva taky spousta… tomu říkám luxusní milion-star-hotel. Teda, ne že by nějaké hvězdy byly vidět. Ale stejně je to super místo.
Takhle vypadá naše dítě, když je úplně unavený a úplně spokojený.
Šárka je zavrtaná ve spacáku pod lavicí a Petr čte pohádku. Myslím, že jsme měli s sebou Vílu Amálku. Tak nějak jsem ráda, že jsme nesli klasickou papírovou knížku a na téhle fotce nečumí Petr do mobilu.
Dítě uspáno, přichází pohoda u ohně. Jen ta kytara chybí.
Kdybys ráno procházela po modré značce, uviděla bys toto. Takhle jsme se tu zabydleli. Se jednomu ani nechce věřit, že máme tolik krámů s sebou :-D.
V noci prší, ráno je totálně mokro, a já znovu zvedám s vděčností oči k nebi a děkuju Manitouovi (protože po včerejší návštěvě Mohykána to musel být on!), že nás poslal k tomuhle přístřešku, a my tedy pohodlně vstáváme, balíme a v klídku rozděláváme oheň, abychom si uvařili snídani. Šárka mezi tím hledá šneky, kterých je kolem asi milion. Nadšení jí vydrží několik hodin a každou chvíli se ozývá „Mami! Pojď se podívat! Tady je šnek! A tady taky! A další!“ Kdyby je počítala, už by uměla aspoň do 100. Ten na obrázku byl nejmenší (porovnej ke kopřivě, na kterou šneček čumí). Šárka z něj byla absolutně unešená a kdyby si v tu chvíli mohla vybrat, jestli budeme chovat koně, nebo si vezme domů tohohle „ňuňu šnečka“, tak by snad zvítězil šnek.
Když jsem Šárku na čundr lákala, slíbila jsem jí, že budeme stavět domečky pro skřítky. A sliby se mají plnit. Šárka miluje stavění domečků pro skřítky. Nebo šneky. O týden později na skalách dokonce stavěla domeček pro zeleninu (neptej se). Obvykle k tomu potřebuje někoho z nás dospělých, ale objevila jsem super systém, který docela baví i mě, a zároveň vyžaduje mou přítomnost jen asi první třetinu celého procesu. Strategie spočívá v tom, že já postavím za její asistence konstrukci domečku (což mě vlastně docela baví), a ona potom dům vybavuje, stěhuje nábytek, aranžuje dekorační prvky a vymýšlí pohádky o tom, jak tam skřítkové (nebo šneci) budou bydlet. Kdo ví, třeba z ní bude bytová designérka.
Vylezli jsme skalní bránou na vyhlídku. Furt drobně prší, ale nám to vůbec nevadí. Je teplo, tak co.
Kdo je asi M+V? Nějaké nápady?
Z námi tohle nádherný svěží zeleno.
Ušli jsme celé asi… 3 kilometry 😀 a vypravili na další lákadlo celého čundru. Kromě stavění domečků se Šárka těšila na krápníky a na netopýry do Javoříčských jeskyní. Taky jsme někde potřebovali doplnit vodu.
Víš, já už jsem v nějakých krasových jeskyních s krápníkovou výzdobou byla. S čistým svědomím musím říct, že ty Javoříčské, jak nejsou moc profláklé a známé, tak o to jsou lepší. Dómy a výzdoba a celková atmosféra fakt nádherný.
Netopýry jsme sice neviděli, ale byli tu vrápenci. Což bylo Šárce naštěstí jedno, takže lákadlo splněno. Že taky nevíš, jak se netopýři a vrápenci liší? Vrápenci se celí zabalí do křídel, jsou v nich celí schovaní, jak je vidět na další fotce. Netopýři jen složí křídla kolem těla, takže je jim vidět i tělíčko, hlava a uši. Vrápenci, které jsme tu viděli, byli podle slov průvodce už opozdilci, už by měli všichni po zimě být vzhůru a lítat.
Nechápu, jak se na té hladké skále udrží. Prý skála v mikropohledu není tak hladká, jak se zdá, a vrápenci se umí zaháknout a udržet drápky. Víš, co z toho plyne? Adam Ondra je vrápenec! 😀
Tahle záclona je hit krápníkové výzdoby Javoříčských jeskyní. Ano, je to kámen. Ne, není to prosvícené červenou žárovkou. Obsahuje železo a to dělá to červené zbarvení. Šárka teda nemá ani tak zážitek ze záclony (možná její dětský mozeček ještě neviděl dost krápníků na to, aby vyhodnotil, jak moc je záclona unikátní), jako z pravé jeskyní tmy, kterou jsme taky všichni viděli. Teda po té, co průvodce zhasnul a co jsme všichni schovali mobily.
Celkově to byl hodně zvířátkový čundr. Když jsme vylezli z jeskyní, čekal na nás strejda mlok. Dnes již druhý.
Pak jsme od jeskyní sešly dolů do Javoříčka. Je to vesnice, kterou 6. května 1945 srovnalo se zemí německé komando SS. Je tam velký pomník a masový hrob všech 38 mužů, kteří tam přišli o život. Je to velmi smutné místo, radši sem dám lišku. Kolik myslíš, že má tato liška nohou?
Zas trochu pršelo, a měli jsme hlad, a Šárka vypadala, že se potřebuje najíst. Tak jsme se usídlili pod střechu na takovou zapomenutou verandu u parkoviště a uvařila jsem na postýlkovém vařiči na tuhý líh vodu a každý z nás jsme si zalili instantní polívku do hrníčku. Byla to, myslím, Šárky první instantní polívka v životě a mohu zodpovědně prohlásit, že svojí rajskou zbaštila celou a s chutí.
O kus vedle byla hospoda, kde jsme si nakonec dali kafe a pivo, a pozor, hrála tam country kapela! Hráli samý starý pecky a bylo to moc milý, zejména proto…
…že u ní bylo perfektní hřiště, kam jsme si pivo i kafe mohli odnést, byla tam krásně slyšet kapela a Šárka tam vydržela podle mě určitě přes hodinu.
Když jsme vyrazili na další cestu, vyšlo dokonce sluníčko. Hurá!
Ušli jsme sotva půl kilometru a zastavila nás další atrakce. Tenhle krásný mlýnek na potoce. No schválně, jak bys pětiletému dítěti vysvětlila, že se točí na tu stanu, na kterou se točí? Jako ano, je to logické, že? Tak v pěti letech to evidentně zas tak logické není. 😀
Najít místo na spaní nám trvalo snad víc než půl hodiny průzkumných výprav po okolí, než jsme zvolili tady toto místo. Les tu nebyl moc hezký, na hodně místech byl vykácený, nebo tu bylo mlází, nebo prostě roští. Na tu bídu nakonec dobrý. Potok kousek od nás, takže i voda byla k dispozici. Mám ráda, když se přespává v blízkosti potoka. I když není pitný, má se člověk kde umýt a čím uhasit oheň.
I místo na ohniště se našlo. Šárka nám ho pomohla vytvořit, stejně jako nám ho druhý den pomohla zahladit. Velmi mě těší, že jí takové věci mohu ukazovat a učit ji, jak se to dělá.
Pekly jsme buřty, chleba i sýr. Mňam.
Zas pohoda u ohně.
Petr se Šárkou se vypravili k nedalekému potoku. Umýt nádobí i Šárku po večeři. Já jsem zůstala hlídat tábor. A najednou slyším řev jak když Šárku na nože berou. Vystřelím k potoku a koukám, co se stalo. Šárka se vypravila na průzkum, zakopla a spadla rovnou do ostružin. Takže jsem vytáhla pinzetu (jo, měla jsem s sebou pinzetu, ani nevím, jak se to stalo :-D) a tahaly jsme jeden otravný osten za druhým. Byla statečná, Šárka naše.
Tohle už je ráno. Miluju tyhle fotky, na kterých čumím rozcuchaná ze spacáku. Mám jich spoustu a nikdy se jich nenabažím. 😀 Happy. Morning.
Pohled ze spacáku na ohýnek, který Petr se Šárkou už stihli rozdělat. Ani takových pohledů se nikdy nenabažím. Hurá, jde se na snídani.
Potřebuju v klidu zabalit, a tak přichází správný čas na další domeček pro skřítky. Tentokrát se po okolí povaloval materiál na bytelný kamenný hrad s rozsáhlou mechovou střechou. Asi se ze mě stane stavitel. Hradů. Ehm. Pro skřítky. 😀 Šárka ho pak vybavila nábytkem a vyzdobila a bavilo ji to až do chvíle, kdy jsme ji přizvali k zahlazování ohniště. To ji bavilo ještě víc.
A už vyrážíme směrem hrad Bouzov. Těšíme se na dětskou prohlídku s Ohnivcem.
Šárka a Petr obdivujou slepýše. Prý živého, co se tváří jako mrtvý.
Cíl dosažen. Rázem je z toho rodinný výlet na Bouzov. Kdyby teda nebylo Petrova obřího batohu, který se nechce vejít nikam k suvenýrům, a tak si batohy odkládáme prostě do výklenku za první branou. Teď ještě ta prohlídka s Ohnivcem!
Ba ne. Před prohlídkou s Ohnivcem ještě kafe a limča. Esence pohody. A konečně vyšlo slunce, a tak se sluníme a čekáme na Ohnivce.
A je to tady! Nepřišel teda sám Ohnivec, ale jeho neteř Jiskřička. Provedla tlupu dětí (a rodičů) po Bouzově a nakonec všechny děti dostaly rytířský glejt. Z pohledu rodiče: Prohlídka nebyla až tak přizpůsobená dětem, jak jsme si představovali – pořád zaznělo milion informací, které mohly být dětem úplně putna. Ale slečna byla báječná herečka, byla milá a dělala to hodně interaktivní, pořád se dětí na něco ptala, hodně s nimi uměla komunikovat. Za mě tak 7 bodů z 10. Šárka si to rozhodně pamatuje a myslím, že se jí prohlídka líbila.
Následuje pár momentek z hradu:
My.
Taky my.
Největší a nejimpozantnější sál, konaly se tu plesy (to Šárku zaujalo :-D) a v současnosti i svatby.
Tahle freska (?) zaujala mě – rytíř zabíjí sedmihlavého draka – sedm hlav jako sedm neřestí, nebo taky sedm smrtelných hříchů. Dokážeš je vyjmenovat? Zkus se nejdřív zamyslet, pak si tady můžeš pomoct: ÝCHPA, AOKLMÍVTS, TSÁVIZ, ĚVHN, OIMSSTLV, OMNSEÍŘDTST. Nebo můžeš googlit, ale to není tak zábavný. Která hlava je asi která? Kterou hlavu/který hřích bys zlikvidovala jako první, kdybys musela volit?
Šárka dostává rytířský glejt od Jiskřičky.
Hrad Bouzov byl pravděpodobně postaven na přelomu 13. a 14. století. Od konce 17. století ho vlastnil Řád německých rytířů. Dnešní podobu mu vtiskla až novogotická přestavba na konci 19. století. Většina hradu tedy není nijak starobylá. Znáš nějaké pohádky, v kterých si velkolepý Bouzov zahrál? U nás frčí O princezně Jasněnce a létajícím ševci („Troškovina“ z roku 1987) a já a Petr máme moc rádi novou pohádku Princezna zakletá v čase (2020, režíroval ji Petr Kubík) – jestli jsi ji neviděla, lze rozhodně doporučit. Je to podle mě povedená pohádka s nezanedbatelným vlivem moderní fantazy tvorby. To jsou dvě pohádky na Bouzově, které bych vyjmenovala já, ale na wikipedii jich je uvedeno celkem 13.
Po prohlídce se couráme v zámeckém parku a děláme blbinky.
Magnólie. Ach.
Když jsem byla malá, jezdila jsem na čundry s mámou a s tátou. Když se došlo v neděli někam na vlak, většinou se šlo ještě do nádražky „na jedno“. Jedna z takových těch historek, které o mně moji rodiče rádi vypráví, říká, že jsem jednou ve školce prohlásila, že každý správný výlet končí v hospodě. Ehm. Já si to nepamatuju. Ale možná budou mít ve Sluněnce, kam chodí Šárka, deja vu.
Mají tu borůvkový a jahodový knedlíky!
Domů nejdřív autobusem a pak vlakem a ještě vlakem. Autem měří trasa Bouzov – Olomouc 33,7km. 😀
Do Červenky na rychlík nás dokodrcal vláček Melounek. Není to pěkný závěr?
Je. Je to ten nejhezčí závěr nejhezčího čundru. Za celý víkend jsme ušli asi 12 km. A bylo toho akorát.
Na začátku jsem vám slibovala ještě odborný zážitkově – pedagogický vhled do dramaturgie víkendu.
DRAMATRURGIE v zážitkové pedagogice
Disclaimer (jako prohlášení): Můj cíl níže je maximální jednoduchost. Pokud to tu čteš, a o zážitkové pedagogice, neřku-li dramaturgii, něco víš, mohlo by se ti z míry zjednodušení udělat nevolno. Z\ to se předem omlouvám a kdyžtak to radši nečti :-).
Zkusím to vzít prostě a jednoduše. Existuje, řekněme, soubor doporučení, vycházející z mnohaleté praxe a zkušeností se zážitkovým akcemi a kurzy (nyní už podloženo psychologickými a kdoví jakými teoriemi), které když se při designu akce dodržují, tak to všechno lépe funguje. Program, účastníci, všechno.
Velmi, velmi zjednodušeně se jedná o soubor doporučení (všimni si že záměrně nepíšu pravidel), kdy a kam zařazovat jaký typ programu a hlavně PROČ.
Jedno z těch doporučení (=nástrojů, jak udělat kurz lepší) se nazývá dramaturgická křivka. Kdyby ses v tom chtěla šťourat, na jeden a ten samý kurz lze uplatnit více dramaturgických křivek, které se jednotlivé týkají různých aspektů programu a jsou vůči sobě o kousek posunuté. Ale já se tady v tom šťourat nechci.
Pro naše potřeby může dramaturgická křivka vypadat třeba takhle jednoduše:
Přičemž: zleva doprava (osa x) – čas kurzu/akce/víkendového čundru, velbloudí hrby – akce, celková energie, prostě program
První hrb: první „vrchol programu“, druhý hrb: hlavní „vrchol programu“. Plus na začátku (to křivka tolik nezobrazuje) bývá nějaká úvodní pecka, aby se začínalo už někde o kousek výš, ne na „0“.
Když jsem v neděli chodila po bouzovském parku, najednou to bylo úplně jasné. V kontextu našeho konkrétního čundru, o kterém sis mohla přečíst výše kolem fotek:
První hrb: Javoříčské jeskyně, druhý hrb: prohlídka Bouzova s ohnivcem.
A dokonce i ta pecka na začátek byla splněna – návštěvou putyky U posledního Mohykána.
Ne, nebylo to vědomé, takto naplánované podle této zásady dramaturgie. Ale ani nevěřím, že to bylo náhodné. Myslím si, že už to mám tak pod kůží, že mi to jde samo, i když se na to zrovna vědomě nesoustředím.
Kdyby tě zajímalo víc kolem zážitkové pedagogiky, neváhej se mi ozvat. Zážitková pedagogika prostupuje můj život už tak dlouho, že spoustu jejích principů mám tak zakořeněných, že je prostě používám, i když zrovna netvořím vyloženě zážitkově pedagogickou akci. Rozhodně toho spousta prostupuje do praxe somatického koučování i do doprovázených poutí.
Chceš to zažít na vlastní kůži? Ozvi se mi! Napiš mi e-mail (linda@lindahorcickova.cz), nebo si zarezervuj půlhodinový nezávazný objevitelský rozhovor zdarma.
Zážitkovou pedagogiku jsem dokonce dostala i do autorských motivačních Karet vědomého prožívání „Cesta harmonie“. Víc o mých kartách a o tom, jak se v nich projevují proncipy zážitkové pedagogiky si můžeš přečíst třeba v článku v časopisu pro zážitkovou pedagogiku Gymnasion s tématem Změna. (Chce to stáhnout PDF – zdarma, pak hledej stranu 86.)
Případně přímo objednat karty si můžeš tady. Nechala jsem je vytisknout, jsou krásný a mám jich posledních pár kousků. Natočila jsem o nich představovací video, najdeš ho tady na You Tube.
Na závěr ti přeju, aby se ti dobře dařilo. Abys měla energii k tomu, abys mohla
žít smysl
být v pohodě
dlouhodobě.
Jaká je tvá představa kouče?
Totální, ale totální čistý protiklad Jsem koučka a dnes jsem se potkala…
Co když mám rozbité osobní hranice? (Aneb "ten příspěvek s tchýní :-D)
Rozlišujeme dva druhy tchýní. Vzácnější druh, možná trochu v ohrožení, je tchýně…
2023: Vděčnost, splněné sny a vylepšováky
Rok 2023 byl fakt spoko rok. Jsem vděčná. Děkuji. Děkuji svému úžasnému…