Tak jsem se zase jednou podívala na dno.

Jaké to tam bylo?

Věř mi, tam být nechceš.

Už nějakou dobu jsem měla domluvenou doprovázenou pouť s průvodcem Janem Františkem Bímem. Termín se strefil právě do největšího bahna. Váhavě, ale šla jsem.

V době, kdy jsme pouť s Honzou domlouvali, bylo všechno jinak. Byla jsem spíš na vrcholu než na dně. Když ne na vrcholu, tak rozhodně nad hladinou. S poutí jsem měla své záměry.

Ne tak ve středu ráno, kdy jsme se společně dopravili z Pardubic do Slatiňan. Mozek nefungoval. Hybernovala jsem ve vegetativním stádiu. PŘEŽÍT. Nebyla jsem schopná si dopředu formulovat záměr. Dokonce jsem přemýšlela, jestli pouť nezrušit. Pobývat se mnou momentálně nebyla energeticky žádná výhra. Ale pak jsem usoudila, že Honza to zvládne.

Důvěřuju. A taky že jo.

Vystoupili jsme z auta v místě, kde na řece Chrudimce vznikl malý ostrov. V proudu, který odděloval ostrov od pevniny, se točil mlýnek.

„Trochu ztěžka, ale stále se točí.“

Miluju synchronicity* v krajině.

Řeka mě fascinovala. Sundala jsem si sandále a přebrodila se na ostrůvek. Dokonce jsem vlezla po kolena do řeky. Omývala si obličej. STÁLA JSEM NA PEVNÉM DNĚ.

Jasně! Můj záměr na dnešní pouť:

Dnes to, ve srovnání s mou minulou poutí, byla opravdu dřina. Venku teda ne. Venku mě obklopovala krásná krajina, jilmy, kterých tu rostlo spousta, ačkoli jsou dost vzácné. Lesy, louky, slunce, modrá obloha. Chůze.

Ale uvnitř probíhal lítý boj. A vůbec nebylo jasné, kdo zvítězí.

Já v bahně,

nebo Já, které SE POSTAVILO NA PEVNÉ DNO?

Blíže neurčený časový úsek, mohla to být klidně hodina, jsem seděla v takovém tom turistickém přístřešku, a brečela.

Mluvila.

A zase brečela.

Měla jsem vztek.

Chtěla jsem mít vztek na Honzu, za to, jak přesně mi ZRCADLÍ („Posloucháš se?!“), jak přesně mi předhazuje zoufalost sebe sama, jak tvrdě mě ráchá v tom, jak si lebedím v pozici oběti. Byla to tvrďárna, pro mě na hranici. Honza je profík a navíc mě už trochu zná. Mohl si to dovolit. A bylo to zatraceně užitečné.

Vůbec to nešlo. Mít vztek na mého průvodce. Nikdo jiný než já nemá odpovědnost za můj život. Já sama jsem se ponořila do bahna a já sama se musím POSTAVIT NA PEVNÉM DNĚ.

Tím rozhodně nechci říct, že na doprovázenou (nebo i osamělou) pouť se musíš vydat, až když jsi na dně. Nechci tím vůbec říct, že pouť musí být takováhle tvrďárna, nebo že na pouti brečíš. Pouť je VŽDY velmi INDIVIDUÁLNÍ. Záleží tedy na tvé životní situaci a na záměru, s kterým přicházíš.

Moje minulá pouť s Honzou byla příjemná procházka, čas jen pro mě, v kterém se mi někdo plně věnoval, umožnil mi otevřít, posunout a zase zavřít hluboká témata kolem lidské pokory a laskavosti a dostat se pořádný kus blíž k sobě, ke svému středu.

O minulé pouti si můžeš přečíst tady.

Dokázala jsem to. Odtud už to půjde jen nahoru. /Můj hlas týden po pouti: Funguje to, sunu se postupně nahoru :-)./

Děkuji sama sobě, že jsem to pro tentokrát dokázala. A děkuji Honzovi, že tam se mnou BYL. Že mě dokázal ponechat v mém diskomfortu, a že mi umožnil si jím projít.

My ženy máme dost často pečovatelské tendence, že? No řekněte, ženy, které mě tu čtete, která z vás by dokázala hodinku klidně sedět vedle někoho, kdo se hrabe v bahně a brečí a brečí? Jen tak tiše sedět a občas něco zkusit, jestli náhodou už.

Honza navíc JENOM neseděl, on tam se mnou BYL. I když bych v jednu chvíli vzteky pukla. I když jsem k němu seděla natočená zády nejvíc, jak to šlo. Celé moje tělo chtělo být samo. Někde se zahrabat. Zvednout se a utéct!

Honzova PŘÍTOMNOST, a patrně i některá jeho slova, mi poskytly NADHLED, který jsem do té doby sama nebyla schopná získat. Umožnily mi

1) uvědomit si, že se potřebuju POSTAVIT NA PEVNÉM DNĚ, a

2) opravdu se na něm postavit.

Asi před dvěma týdny, těsně po tom, kdy jsem na bahnité dno dopadla, jsem byla sama na vandru. Na takové soukromé osamělé pouti. Přes celý víkend. S přespáním. Bylo to krásné. Bylo to offline. A bylo to i dost užitečné. Myslela jsem, že si z bahna pomůžu sama. Že mi pomůže moje osamělá pouť. Čas pro sebe, čas na srovnání.

Trochu pomohla. Ale ne DOST. Chyběla tam přítomnost bytosti zvenčí, bytosti, která o mém bahnitém dně nic neví. Která se se mnou v bahně sice nerochní, ale JE se mnou.

5 rozdílů mezi osamělou poutí a doprovázenou poutí

Záměr

Než se na nějakou doprovázenou pouť vydáš, zeptej se. PROČ? S jakým záměrem vyrážíš?

Jedna moudrá kolegyně mi jednou řekla následující esenciální větu. Jestli mě už nějakou dobu sleduješ, už jsi ji asi někde četla :-). Oháním se s ní všude, kde můžu.

Přečti si to klidně víckrát a nech působit. Je to fakt megadůležitá věta.

ZÁMĚR je užitečný, hluboce funkční koncept, který jasně a zřetelně říká, PRO CO SI JDEŠ. Můžeš pak být otevřená tomu, co přichází, s vděčností to přijímat a snažit se směrovat k dosažení záměru.

OČEKÁVÁNÍ naproti tomu je neužitečný, dost často hluboce škodlivý koncept, který ti svazuje ruce a nohy. Pokud jdeš do akce – na pouť – s nějakým očekáváním, z principu nemůžeš být otevřená tomu, co přijít má – a taky přijde. Vesmír (bůh, Bůh, Prozřetelnost, Alláh, Matka země… jak je ti libo) ti něco posílá, ale ty to nevidíš, protože lpíš na svých očekáváních. V lepším případě se ti podaří očekávání naplnit. Pak máš alespoň POCIT, že jsi dostala, co chtěla. Není to to OPRAVDOVÉ, ale aspoň něco. Z mé zkušenosti se ale častěji stane to, že se tvá očekávání nenaplní. A to přátelé, TO PŘESNĚ přináší veškerou frustraci, zklamání, beznaděj, vztek a bezmoc.

Jak si stanovit záměr?

Kde vzít průvodce?

Láká tě doprovázená pouť? A nevíš, s kým bys vyrazila? Pokud vím, koncept doprovázené poutě tak, jak ho provozuje třeba můj průvodce Jan Bím, je originální záležitost. Tím neříkám, že nikdo nedělá nic podobného.

Vydej se na pouť. Ráda ti budu průvodkyní.

Osamělá pouť má v intenzivním seberozvoji a mikrodobrodružení své místo.

Doprovázená pouť též.

Obě jsou mocné, a každá umí něco jiného.

Osamělá pouť je vzácná.

Doprovázená je ještě vzácnější.

Tak poutníku, na viděnou někde někdy…

* synchronicity – Výraz pochází z jungovské psychologie. Jsou to znamení, že jsi na správné cestě. Významné nebo výrazné náhody. „Náááhodičky.“ Můj manžel tomu říká chyby v Matrixu. Děje se jich kolem nás neustále spousta. V krajině je možné se je učit vidět. Vnímáš je napojením na sebe a na krajinu. Otevírají ti v mysli nové souvislosti a pohledy na věc, na kterou se soustředíš. Tím ti umějí dávat odpovědi.