K čemu je doprovázená pouť?

K čemu je doprovázená pouť? A co to vůbec je?

Před necelým týdnem jsem se jedné doprovázené pouti zúčastnila. Velmi ráda vám zde tuto zkušenost předám – přesně do té míry, do které je to možné. Nicméně to, co vám tu budu vyprávět, bude o mojí pouti. Ta vaše bude jisto jistě jiná, když se rozhodnete nějakou prožít.

Jak si doprovázenou pouť představit? Putujete, tedy jdete. Kde? Kdekoliv. Nejlépe v přírodě. Jdete vy a váš průvodce. Jeden na jednoho. Jdete, a mluvíte. Nebo mlčíte. Nebo odpočíváte. A to je celé. Jak jednoduché. Jak efektivní.

Doprovázená pouť využívá podobných prostředků jako zážitková pedagogika. Zaměřuje se na vnitřní prožitek. Využívá pobyt v přírodě. Váš průvodce vás provází i vaší vnitřní krajinou – zrcadlí, koriguje, nabízí know-how (přijde mu-li nějaké relevantní).

Doprovázená pouť má svá pravidla. Kam se jde, určujete vy. Za témata, o kterých se mluví, jste odpovědní vy. Průvodce si nic nezaznamenává. Jednak pro vaše bezpečí, a jednak i pro jeho bezpečí. Vy máte jistotu, že neexistuje žádný záznam, který by se mohl dostat ven. Průvodce má jistotu, že váš příběh může po skončení pouti pustit. Moudré.

Měla jsem tu čest, že mým průvodcem byl Jan František Bím.

V ryzí upřímnosti doporučuju prozkoumat, co umí, a co nabízí. Pokud vám to sedne, neváhejte ho kontaktovat. Já jsem nešla úplně do neznáma, kdysi dávno v pravěku (dopočítali jsme se, že to bylo někdy před 10 – 12 lety!) jsem s ním absolvovala seminář o osobním příběhu. Od té doby se beztak hodně změnilo, na jeho straně i na té mé.

Ale zpět k mojí pouti. Chodili jsme v mojí milované Divoké Šárce. Nachodili jsme tak 15 – 20km a kromě toho, že to byl zatraceně užitečný den, byla to i moc milá procházka. Ráchali jsme si nohy v potoce, šli po cestách i mimo ně. Potkali jsme kresbičky mimozemských tříprsťáků. Pozorovali opravdovou džungli. Honza občas upozorňoval na synchronicity v přírodě. Považuju je za zajímavý způsob, jak k vám krajina hovoří. Otevírá úplně jiné pohledy na stejnou věc. Zajímavé to bylo.

Na začátku pouti s Honzou je na vás, abyste si formulovali záměr.

Ten můj zněl:

Zjistit, co je to vlastně pokora. Hledat způsoby, jak se k ní můžu přiblížit.

A jak to tedy probíhalo?

Vrátím se k těm synchronicitám v krajině: Chtěla jsem jít na kopec. Ovšem zahnula jsem odbočkou, která vedla do údolí. Uvědomila jsem si to a chtěla změnit cestu. Na té odbočce stálo auto lesníků, něco z něj zrovna vykládali. Než jsem stihla opravit směr, Honza se s jedním z lesníků pozdravil a dali se do řeči. Odněkud se znali. Když domluvili, povídám Honzovi: „Já ale chci jít na kopec, a to je tamtudy. Nevím, proč jsem zahnula sem. Asi pro toto setkání.“ A Honza na to: „Všimla jste si (to jsme si ještě vykali :-), co bylo napsáno na tom autě?“ A já na to, že ne. Vrátili jsme se kousek, až jsem na auto lesníků dohlídla. Bylo tam logo stromů a nápis: „Rostete s námi.“ Vida, pěkné. Vzápětí jsme po cestě na kopec vlezli do třešňového sadu. Zrovna jsme se bavili o vztahu muže a ženy (ono u toho většina témat stejně skončí, téma pokory nevyjímaje), když jsem viděla dvě sojky. Radostně se honily v třešních, nekřičely. Zastavila jsme se a pozorovala je. A Honza na to: „Znáte sojku z nějaké pohádky?“ A já že jasně – asi si všichni pamatujeme sojku z Krkonošských pohádek. Honza upřesnil, co já jsem si už nepamatovala: že sojka křičela a žalovala, když někdo (Anče, Kuba, Hajnej nebo dokonce Trautenberk) lezli do Krakonošova! A Honza mi povídá: „A co je Krakonošovo? Kam vstupujeme?“ A já (natvrdle): „Cože?“ a Honza: „No co je pro vás Krakonošovo. Na co jste myslela, když jste na sojky koukala?“ Odpověď byla jasná. Myslela jsem na svoje dětství. Myslela jsem na to, jak jsem měla radost, když jsem na čundru s našima našla sojčí pírko. Měla jsem vždycky radost, protože se mi líbilo, a protože jsem poznala, že je sojčí. A Honza dal setkání se sojkami ještě další rozměr: „Tyhle sojky na stromě nekřičely. Nežalovaly. Viděly nás, a nechaly nás projít. Nebylo třeba na nás upozorňovat. Není třeba nás z Krakonošova vyhánět.“ Když to teď píšu, už to vypadá divně, ale mě to v tu chvíli hodně uklidnilo. Byla jsem z celé té pouti docela nervózní. Ale setkání se sojkami a interpretace toho setkání mě uklidnila.

Získala jsem pocit, že nelezu nikam, kam nemám.

A toto uklidnění mi potvrdil ještě strakapoud, kterého jsme potkali hned vzápětí. Seděl na třešni a ťukal. A Honza povídá: „Vida, strakapoud, ptačí lékař. Co asi dnes léčí…?“

Největší sodu a vlastně gró celé pouti, které jsme pak celou cestu rozvíjeli, jsem obdržela v podobě archetypálního příběhu muže a ženy, které Jan Bím popisuje na stránkách Cesta (ne)obyčejného člověka.

Seděli jsme na kopci a Honza mi povídá: „Při svých poutích opakovaně narážím na otázku spokojenosti ve vztazích. Inspirací příběhů domorodých kmenů jsem přišel s archetypálním příběhem, který vysvětluje, co se muži a ženě ve vztahu děje. Jestli chcete, můžu vám tento archetypální model nabídnout.“

Jasně že jsem chtěla. A byla to pro mě fakt hustá pecka vysvětlující lecos. Nebudu tady ten příběh popisovat, jestli ho chcete, čtete tady>>>.

A musím říct, že už v tu chvíli jsem věděla, že TOHLE je ono. Že pro tenhle příběh jsem si přišla. S odstupem týdne a kus (což je vlastně ještě málo, ale aspoň něco) můžu říct, že zvědomění FUNGUJE. Začala jsem svého muže vědomě oceňovat za to, že pro nás celé dny loví mamuta (a že ho loví fakt dobře!). Začala jsem si vědomě říkat o pomoc v komunitě. (Rozuměj místo manželovi do práce jsem včera volala babičce, náhradní babičce a kamarádce. To, že mi to ani jedna nezvedla, jen potvrzuje jeden velký společenský průšvih. Průšvih toho, že jsme si uzavřeli život v nejužších rodinách mezi čtyři stěny a širší rodina, respektive komunita, nám fakt, ale fakt chybí. Ale tohle téma sem momentálně nepatří).

Vzhledem k tomu, že tohle silné archetypální know how jsem dostala po prvních asi 20 minutách pouti, měla jsem ještě dalších asi 20 km na to ho zpracovat. Stalo se. Jak jsem nejlépe dovedla. Na rovinu: dobíhá mi to pořád. A jsem ráda. Věřím, že vše přichází ve správný čas.

Honza mi dal ještě mnoho vhledů, které silné sdělení ze začátku jen vysvětlovaly a podporovaly můj záměr. K pokoře jsme se čas od času, kilometr od kilometru, vraceli. Schválně, kde všude jí, skrytou a nenápadnou, objevíte? 🙂

Prošli jsme spoustu krásných míst, napásli se lesními jahodami a třešněmi a znova se chladili v potoku (bylo hrozný vedro). Myslela jsem si, že později u počítače zrekonstruuji trasu, kterou jsme prošli, ale neudělala jsem to, a už asi neudělám. K mému překvapení mi to totiž vůbec nepřijde důležité. Co jsem potřebovala potkat, jsem potkala.

Ze silných momentů ještě mohu vzpomenout třeba debatu o sociální a symbolické funkci jídla, kterou jsem otevřela při přestávce na oběd. O tom, jak jídlo a pití spojuje napříč kulturami a národy. Když se lidi potkaj, sednou si obvykle společně k jídlu a pití. Zdá se, že kdekoliv na světě, co jsem měli možnost já nebo Honza pozorovat.

Druhá stránka významu jídla v naší kultuře je třeba symbol péče a lásky. Taky vás babičky neustále nutily do jídla? A vaše matky to teď dělají vašim dětem? Skrze jídlo se totiž velmi snadno vyjadřuje náklonost. Myslí to dobře. A tím, že babičky děti rozmazlují, vyvolávají v dětech pozitivní emoce, skrz které (na hluboce nevědomé rovině) ukotvují příběhy, které dětem předávají.

Jiné silné téma se objevilo pomocí prvku v krajině v podobě brutálního plotu s otřesným ostnatým drátem, za kterým byl ještě pruh bláta, aby byly vidět všechny stopy. Mně byly v době sametové revoluce tři, takže si to z vlastní zkušenosti nepamatuju, ale Honza říkal, že přesně takhle to vypadalo na našich hranicích.

To, že se téma svobody a mojí pouti připomnělo, je vlastně logické. Svoboda je pro mě důležitá hodnota. Možná nejdůležitější.

Jak se pouť chýlila k závěru, cítila jsem se příjemně uchozená a myšlenkově nasycená. Pouť končila tak nějak akorát. Ještě jsem na závěr po tom, co jsme skončili v pekelném kopřivovém poli, a přebrodili potok zpět na cestu, otevřeli téma alkoholu. Honza nabídl docela zajímavou formulaci toho, co si myslím už dávno. Jen jsem to nedokázala pojmenovat.

Alkohol jako halucinogen naší společnosti. To dává smysl. Dokonce křesťanství (na jehož základech euroamerická kultura stojí, ať už s tím souhlasíme, nebo ne) používá víno při bohoslužbě… Nicméně všechny ostatní halucinogeny (zřejmě) – marihuana, ayahuasca, peyotl, tabák, …(doplň si) působí směrem dovnitř. Člověk je sám se sebou a obvykle se očistí a má vize (promiňte extrémní zjednodušení, pro vyjádření myšlenky mi teď stačí). Kdyžto alkohol je droga sociální – otvírá nás směrem ven. Po jeho požití se obvykle víc družíme a ztrácíme bariéry, obcházíme své hranice.

Děkuju. Jsem vděčná.

Uf. Až teď, jak jsem to sepsala, koukám, kolika hlubokých témat jsme se během asi osmihodinové pouti dotkli. Každé z nich by zasloužilo vlastní pouť a vlastní článek. A to zdaleka není úplný výčet, píšu, jak mi mysl brouzdá :-).

Milý čtenáři, jestli zíráš, jak hluboká dokáže být jednodenní pouť ve schématu jeden na jednoho – průvodce a doprovázený (oba jsou poutníci) věz: To není všechno!

Jak jsem už vzpomněla někde v začátcích textu, pouť využívá některé shodné prvky se zážitkovým učením/vzděláváním/rozvojem. (Možná že to dokonce je zážitkové učení/vzdělávání/rozvoj.)

Pokud jsi dočetl až sem, patrně s tebou něco z toho rezonuje. Když zůstaneme u schémata práce „sami se sebou“ (tím myslím bez skupiny účastníků), ale rozšíříme si časové portfolio na dlouhodobější působení, práce se zážitky nabízí mnoho dalších možností. 

Čtyři konkrétní tipy jsem sepsala v ebooku O krok blíž k sobě>>>. Je pro tebe k dispozici zdarma.

Zážitková metoda, která pracuje navíc ještě se skupinou (třeba na zážitkovce, kurzu, táboře), má ještě mnohem, mnohem větší potenciál. Opravdu. Dosahuje toho (mimo jiné) skrz emoce, které jsou ve skupině prostě silnější a různorodější.

Co všechno zážitkový svět umí a jak se k tomu můžeš dostat, jsem vložila  do ebooku Fascinující svět zážitkovek>>>.

Ten již není zdarma. Rozhodla jsem se ho zpoplatnit, protože kromě návodu krok za krokem a tipů na konkrétní organizace, kde lze kvalitní zážitkovou akci absolvovat, nabízí i velkou porci mých nejniternějších zážitků a zkušeností. Jedná se o komplexní průvodce světem zážitkovek a jeho užitek má mnoho rovin.

Možná i pro tebe.

Zážitek z této mojí pouti pro mě byl jednou z volných inspirací, které mě vedly k vytvoření vzdáleně doprovázené pouti. Vytvořila jsem projekt Genius Loci a vzdáleně doprovázených poutí v rámci tohoto projektu bude vznikat víc. Ta první je v Moravském krasu s tématem odvahy, strachu a jeho překonávání.

Každopádně jsem ráda, že po přečtení článku už víte, že existuje něco jako zážitkové vzdělávání, zážitková pedagogika. A že funguje. Budu moc ráda, když po práci se zážitky sáhnete ve chvíli, kdy to budete v životě potřebovat. Klidně mi napište. Společně to dáme dohromady.

Na facebooku mě najdete jako Svět outdooru, zážitků a seberozvoje>>>.

 

 

 

Linda Horčičková
Jsem somatická koučka a průvodkyně doprovázených poutí. Pomáhám ženám ŽÍT SMYSL. BÝT V POHDĚ. DLOUHODOBĚ. K tomu používám nejrůznější prostředky. Můžeme se třeba potkat ve facebookové skupině Blíž k sobě: Putování krajinou vnitřní i vnější. Nebo si můžeš dodat Odvahu jít vlastní cestou pomocí krásných Karet vědomého prožívání zdarma:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.