Rok nových příležitostí? 2020? Kdy jsme byli většinu roku všichni zavření jako krysy? To si Linda dělá legraci, ne?

Nedělám, vážně.

Upřímně, taky mě to trochu překvapuje. Byli jsme s rodinou zvyklí hodně cestovat po světě, a letos jsme byli nejdál na Moravě. (Nic proto Moravě, Olomouc je nejlepší město na světě.)

Ale když sfouknu a opráším to pozlátko „všeobecné na*ranosti a paniky“, byl to fakt dobrý rok, ve kterém jsem se právě díky brutální změně podmínek ve společnosti dostala ke spoustě novým věcem. K věcem, o kterých jsem už dlouho snila, ale nebyl na ně prostor. A taky k věcem, o kterých by mě ve ani snu nenapadlo, že je můžu dělat.

Jenže můžu.

Děkuji svému manželovi Petrovi a dceři Šárce, že se mnou mají trpělivost a že mi umožňují právě to, že můžu. Mám vás moc ráda.

Vánoce v Maroku

Rok 2020 pro mě začal už na sklonku roku 2019. Je mi fuk, že kalendářně tam ta 20 na konci ještě nebyla, já už jsem mentálně byla v dalším období. Vánoce 2019 jsme totiž strávili v Maroku.

Byla to první velká backpackerská cesta s naší malou Šárkou, které byly v té době 2,5 roku. Strávili jsme asi týden v městě Marrakesh a o něco déle jsme objevovali krajinu u moře kolem města Al-Savíra.

Jako by tato cesta byla předzvěstí roku 2020. Tolik věcí jsem zkoušela poprvé!

🍀Poprvé s batohama se Šárkou v zahraničí, bez auta, bez základny.

🍀Poprvé jsem se nechala „tetovat“ henou na marrakeshském náměstí od totálně zahalené muslimské ženy. (Šárka se trochu bála.)

🍀Poprvé jsem zkoušela surfovat na vlnách. (Což je mimochodem parádní.)

🍀Poprvé jsem jela se Šárkou na velbloudu. Poprvé jsem jedla marocké tahini.

Domů do Bratislavy jsme se vraceli autobusem z letiště ve Vídni v době, kdy obyvatelé našeho časového pásma na planetě Zemi začali na zkoušku odpalovat první ohňostroje na oslavu příchodu nového roku.

Roku 2020.

V restauraci na terase vysoko nad spletitými uličkami Marrakeshe.

Nádoby, v kterých se připravuje tradiční zeleninový pokrm tahini, obvykle s marockým kuskusem, se dají koupit na každém rohu.

Marocká přírodní barviva. Maroko je barevné jako sám život.

Poprvé jsem zkoušela surfovat. Moc mě to bavilo a myslím, že mi to docela šlo.

Tahle zahalená paní mi maluje tetování henou. Jsem vděčná, že mohu Šárku vystavovat kulturním rozdílům od malička.  

Al-Savíra si zahrála ve Hře o trůny. Uhádnete, kdo si to ve slavné fantazy vykračoval kolem této věže?

První (a poslední) offline živý zážitkový kurz

Leden 2020 jsem strávila intenzivními přípravami ochutnávkového zážitkového kurzu Jak si uspořádat životní hodnoty. Kurz proběhl 1.2. 2020 v Praze a účastnilo se ho 9 účastníků a 3 lektoři. A byl prostě parádní! Cítila jsem se jako ryba ve vodě, nebo spíš jako pták v oblacích. Po letech zase „na place“!

Kdysi dávno, v jiném životě, před narozením mojí malé milé a milované Šárky, byl tohle pro mě denní chleba. Myslím tím vedení kurzů. Na živo, offline, s živými lidmi. Dodnes miluju proces tvoření zážitkového kurzu. Miluju tvorbu obsahu, programu, a miluju i tu operativu kolem. Udělat to tak, aby to celé fungovalo jako dobře promazaný hodinový stroj. Najít místo, které nejen umožní konání zážitkového programu (často venku), ale dokonce podpoří záměr a cíle. Domluvit čas, prostory, pomocné instruktory, sehnat materiál…

Ha, to jsem se zasnila! A teď, 1.2., jsem zase na place! Budu to ještě umět? Poběží tenhle stroj jako hodinky?

Běžel. Kurz měl velký úspěch, získala jsem skvělé recenze a zpětné vazby a já jsem se těšila, jak na něj navážu.

Outdoorová část kurzu.

Venkovní aktivita sloužila jako společný prožitek pro pozdější práci s hodnotami.

Indoorová část kurzu. Účastníci diskutovali a reflektovali prožité.

Nemůžeme domů: vítejte v novém světě

10.3. 2020 slavil můj manžel padesátiny. Odjeli jsme z Bratislavy do Čech oslavit jeho kulatiny se širokou rodinou. Na to navazoval týden v Jizerských horách s dalšími rodinami s dětmi. Byl to dobrý týden, i když sněhu bylo málo.

Ale už to všechno začínalo být podezřelé… Při přejezdu hranic ze Slovenska nám měřili teplotu. Něco se začínalo dít.

Manžel se měl po víkendu vrátit do Bratislavy do práce a já se Šárkou jsme za ním měly přijet za týden po skončení pobytu na horách. Dělali jsme si legraci, aby mezi tím nezavřeli hranice. Petr se smál upřímně, já už tolik ne. Měla jsem strach, abychom nezůstali každý v jiné zemi. Moje obavy se nevyplnily. Manžel už se nestihl ani do Bratislavy vrátit. Zůstali jsme trčet na skautské základně střediska Prosek v Desné v Jizerských horách. Měli jsme s sebou tři tašky věcí na hory, lyže a boby. A malé dítě. A nemohli jsme domů.

(FAQ odpovědi: Ne, neměli jsme na Slovensku přechodný pobyt. Ne, manžel oficiálně nepracoval pro slovenskou firmu. Ne, opravdu jsme neměli žádný dokument, který by nás opravňoval vycestovat na Slovensko přes to, že jsme tam měli „doma“, tedy všechny věci, Šárka tam chodila do školky atd. Ano, zkoušeli jsme volat na všechny možné konzuláty a ministerstva. Ne, opravdu to legálně nešlo.)

Zbývalo ještě pár dní, kdy jsme mohli být na skautské horské základně, dobíhal nám týdenní pobyt. Jenže co potom? Že bychom tady zůstali? Jenže CO TADY? Všichni ostatní se vrátí domů… Strach a paranoia byly cítit na každém kroku, mstní nás tu neradi viděli.

Nakonec jsme se rozhodli dočasně zakotvit na chalupě Petrových rodičů na vesnici blízko Hradce Králové. Chalupa je prostě chalupa. Staré zařízení, kachlová kamna, která moc netopí, v koupelně sice teplá voda, ale žádná pračka, v kuchyni jen malý elektrický bojler.

Takhle to zní děsivě, ale nic z toho mi v nejmenším nevadilo. V Bratislavě jsme bydleli v paneláku v 1+1. Tady jsme měli domek, zahradu, za domem rybník, pole a les…

Jak do dopadlo s tím slovem dočasně? Bydlíme tu dodnes a jak dlouho tu zůstaneme je ve hvězdách… které jsou tu za jasných nocí krásně vidět. Do Bratislavy už jsme se nikdy nevrátili.

Jsem hrdá na to, jak jsme tuto situaci zvládli. Děkuji.

I takhle vypadala ze začátku moje „kancelář“ v novém domově, tehdy jsme si mysleli, že dočasném.

Květen v Čechách… umí být krásný.

Se Šárkou jsme si zavřené doma užívaly tradice.

Dokonce jsem pekla bábovky (a vařila guláš). Já normálně nepeču bábovky a nevařím guláše.

Západ Slunce u nás.

Karty vědomého prožívání pomohly 600 lidem

Už nějaký čas mi vznikal v hlavě projekt. Chtěla jsem vytvořit autorské inspirační karty, ale takové jiné, multifunkční, interaktivní. Oslovila jsem kamarádku z dob studia na vysoké škole, fenomenální ilustrátorku a arteterapeutku Markétu Vlčkovou, která začínala pracovat na ilustracích.

Dobře, že projekt byl na jaře teprve v začátcích. Počítal totiž s tím, že s kartami budou lidé pracovat hlavně venku. Karty měly podporovat všímavost, jiné úhly pohledu na běžnou realitu, všímání si detailů, pokládání rutinních věcí do nových souvislostí. Jenom blázen by v lock downu vydával karty pro použití v běžném životě venku, po cestě do práce, na výletech a procházkách.

Všude panuje strach a nejistota. Otřásají se nám základní hodnoty…

Takže počkat!

Změna je život a rychlé přizpůsobení v krizi je základ úspěchu. Během pár dnů jsem vytvořila první minisadu Karet vědomého prožívání Zemětřesení hodnot.

Poslala jsem ji do světa zdarma v rámci Týdne s kartami vědomého prožívání: Zemětřesení hodnot společně s aktivitou ve facebookové skupině. Aniž bych cokoli z toho plánovala, program se opakoval dohromady 3x. Karty pomohly srovnat se v nelehké době plné změn na jaře na 350 lidem. Další dva Týdny s kartami proběhly na podzim při druhé vlně. Programem s Kartami prošlo na podzim dalších na 250 lidí. V současnosti jsou karty free ke stažení tady.

Po obrovském úspěchu Karet na jaře jsem se rozhodla, že dost už bylo zemětřesení, je čas znovu hledat a nacházet harmonii, a tak vznikl můj první online kurz Cesta harmonie s Kartami vědomého prožívání. V roce 2020 proběhl 2x a v roce 2021 proběhne pravděpodobně znovu. Navíc vzniklo bonusové pokračování Odvaha jít vlastní cestou.

Ukázka bonusové karty ze sady Zemětřesení hodnot.

Ukázka poslední karty ze sady Cesta harmonie.

Somatické koučování

Už roky pomrkávám po koučovacím kurzu. Kdybyste to náhodou nevěděli, případně o tom měli nějaké pochybnosti, koučování je poměrně exaktní nástroj s přesně definovaným postupem a pevnou strukturou, který jde velmi tvrdě po výsledcích a posunech koučovaného. Je vysoce efektivní a já jím nepřestávám být fascinovaná.

Jak říkám, pomrkávám po něm už roky. Takže rok 2020 je pro roční koučovací výcvik úplně stejně vhodný jako jakýkoliv jiný rok! Nebo dokonce vhodnější, když se stejně nedá moc nikam jet a nic dělat. Kdy jindy?

Po důkladném průzkumu jsem se rozhodovala mezi dvěma koučovacími školami. Nad Život jako hra vyhrálo nakonec Somatické koučování.

Proč?

Protože ke koučovacímu řemeslu přidává práci s tělem. S emocemi, se somatickými markery. Je to, jako by k němu přidávalo duši. K mé volnomyšlenkářské povaze a práci s klientkami v pohybu, nejlépe venku, to prostě sedlo jak… však víte, jak se to říká.

Jsem hrdá na to, že pokračuju ve výcviku a mám první spokojené klientky, které koučuji. Stále mě to nepřestává fascinovat a stále mě to děsně baví!

Tohle se zrovna nedá moc číst. Ale je to základ.

Velká pecka: Poznej tajemství mikrodobrodružství

A pak jsem (online) potkala copywriterku a markeťačku, neuvěřitelnou superženu Inku, a přes Inku Sigrun. A to se teprve začaly dít věci! Podle své oblíbené strategie „vlítnem tam a uvidíme“ jsem dva dny před uzavřením přihlašování objevila program Somba Kickstart a den před uzavřením bran se do něj přihlásila.

Během 10 týdnů jsem toho zvládla tolik, co za poslední 2 roky ne. Za vydatné podpory Inky a celé Somba komunity jsme během 10 týdnů vytvořily, spustily a úspěšně dokončily naše čtyřtýdenní online kurzy. A tak spatřila světlo světa perla online kurzů zaměřených na nové a nevšední prožitky a následnou práci s nimi. Kurz Poznej tajemství mikrodobrodružství ve mně ve skutečnosti zrál už dlouho. Konec konců článek Mikrodobrodružství: fenomén doby? jsem na blogu publikovala už minulý podzim. Ale až teď dostal konkrétní podobu. Byla to opravdu intenzivní jízda, a to nejen pro mě. Podle nadšených referencí i pro 152 účastnic kurzu.

Co ještě (kromě vytvoření online kurzu) mi účast v Kickstartu dala?

🍀Především kontakty, v některých případech bych skoro řekla přátelství s ostatními Češkami, které v programu tvořily svůj kurz. Chcete tipy na úžasné ženy s úžasnými projekty? No, všech 30 se mi jich sem bohužel nevejde. Zpovzdálí ráda sleduju Rodinku výnimočných báječné Janky Portugal, kreativní tvoření Radky Rubešové a taky Alenku v říši divů Terez-ky.  Ach, málem bych zapomněla na úžasnou tančící ženu Niki Melia.

🍀A pak taky takový ten „velký vhled“. Jsem ohromně vděčná za to, že jsem vystrčila hlavu z českého rybníčku a porozhlídla se po světě. Konečně zase používám angličtinu na denní bázi, paráda! (Asi bych potřebovala nějakou podobnou pecku absolvovat ve španělštině, jinak mi úplně zakrní… jestli tento článek čte někdo, kdo by měl zájem trénovat mou španělštinu, ozvi se, prosím!)

🍀Kickstart byl navíc i takovým velmi-zážitkovým-a-rozhodně-velmi-osobnostně-rozvíjejícím obdobím. Podívala jsem se do koutů svého srdce, duše i hlavy, kde jsem, přísahám, ještě nikdy před tím nebyla.

Jsem vděčná. Děkuji.

Word Art vytvořený ze slov, která používaly účastnice ve zpětných vazbách na kurz.

Společnou práci na mikrodobrodružstvích a na vystoupení z životní rutiny jsme zakončily s účastnicemi velkolepou oslavou.

Indiánské léto

Až budu za pár let vzpomínat na rok 2020, nechci si vybavit koronu. Chci si vybavit indiánský tábor v jižních Čechách, na kterém jsme byly s mojí tříletou Šárkou.

8 dní jsme pobývaly na tábořišti jednoho spřáteleného skautského oddílu. Bylo nás tam 8 matek plus moje máma, a dohromady 11 dětí ve věku 1 – 8 let. Nejvíc draků tam bylo plus mínus ve věku Šárky. A bylo to tak parádní! Spaly jsme v tee-pee, koupaly se v potoce, vařily, hledaly poklad.

Z dětí se během prvních pár hodin stala fungující samostatná smečka a snad kromě nejmladší Zuzanky se skoro postaraly samy o sebe. Plnými doušky jsem si užívala výhod komunitního života. Jedna matka nemusí dělat všechno. Stačí, když vaří dvě. A pak jiné dvě. Ostatní se střídají u dětí. To byla taková paráda. Šárka o tom mluví do teď. Tolik barev, ohňů a inspirace!

Jasně, měly jsme kliku, že za ten týden skoro nepršelo. Stará oddílová týpka měla plachty děravé jak řešeto. Na tábořiště se vůbec nedalo dojet autem. Auta parkovala asi kilometr do kopce po polní cestě a odtud se musela na dvoukoláku vozit veškerá pitná voda a veškeré zásoby i osobní věci. Byla to tvrďárna. Ale bylo to krásné komunitní semknutí. Bytí v přítomnosti a v přírodě. Na to, že jsme se všechny navzájem před táborem ani neznaly, to byla naprosto extrémně vydařená akce.

Bystřejší čtenáři se jistě ptají, proč tam s námi byla moje máma. Důvod je jednoduchý: Termín tábora byl přesně uprostřed programu Somba Kickstart (viz výše) a já jsem jezdila do města do kavárny pracovat, protože jsem zrovna startovala kurz Poznej tajemství mikrodobrodružství, kde na obsah čekalo 150 účastnic. Něco jsem vysílala i živě z tábořiště (když signál dal). Myslím, že nic autentičtějšího se ani nedalo udělat.

Jsem vděčná, že jsem se nenechala odradit a rozhodla jsem se zvládnout rozběhnout zbrusu nový kurz pro 150 účastnic a zároveň si užít se Šárkou indiánský tábor. Děkuji svojí mámě, že tam s námi byla, moc mi tím pomohla.

Šárka na lanovém mostě nad potokem.

Šárka spinká v našem kutlochu v tee-pee.

Malujeme pirátské tričko. Šárka ho miluje do teď.

Večeře v tee-pee. Pekli jste někdy na ohni takové ty hady z těsta?

Podzim: první doprovázené poutě

Znáte takový ten pocit, že mnoho let CÍTÍTE, že něco chcete dělat, ale VÍTE, že to má svůj čas? Ano? A znáte i ten pocit, když TEN čas nastane a ono vás to zavolá? A to volání je tak silné, že nemusíte vůbec pochybovat, ale prostě konečně jdete a uděláte to?

Tak to se mi stalo letos!

Z kraje podzimu jsem šla na (svou další) doprovázenou pouť – v roli poutnice, klientky – s mým oblíbeným průvodcem Janem Františkem Bímem.

O doprovázených poutích píšu v článkách 5 rozdílů mezi osamělou a doprovázenou poutí a taky K čemu je doprovázená pouť?.

Tato doprovázená pouť, děkuji Honzo, mi finálně pomohla oklepat se z náročnějšího období – a pak jsem to prostě věděla. Ano, teď. TEĎ. Chci začít provázet ženy na doprovázených poutích.

Budu průvodkyní ženám, které hledají. Které se nebojí jít za svým záměrem. Budu je provázet krajinou vnější a vnitřní a budu pro ně tvořit bezpečné prostředí, kdy věnují čas a plnou pozornost samy sobě a svému záměru. Budu pro ně pozorovat krajinu a hledat znamení a synchronicity. Budu pro ně zrcadlit je samé. Budu jim pomáhat posunout se mílovým krokem tam, kam potřebují.

A tak doprovázím poutě a je to efektivní, užitečná nádhera.

Prostor. Pro putování a pro nové náhledy, souvislosti, nápady a motivaci.

Doprovázená pouť kolem Unhoště. Výhled z rozhledny.

Tato doprovázená pouť se povedla do nádherně barevného podzimu.

K závěru doprovázené poutě kolem Devíti skal se schylovalo k dešti… a vítal nás tenhle Pan strom.

Upřímnost nade vše.

Chladný mech do ušlapaných nohou… blbly jsme v něm jak malé holky.

Ranní začátek jedné doprovázené poutě…

Tohle je myslím Devět skal.

Zimní výhled na Ústí nad Orlicí. Magická doprovázená pouť.

EFT a 4 kila dole!

Až se mě někdo zeptá, koho jsem v roce 2020 potkala a co jsem zkusila nového, nebudu vědět, kde začít. Ale dost možná začnu u Kateřiny Sladovníkové a terapeutické metody EFT. Už ani nevím přesně jak, ale dostala jsem se do společenství „ťukajících“ žen, které na sobě makají a makají, v mnoha životních oblastech. Mimo jiné mě Katka motivovala v hubnutí. Poprvé v životě jsem našla způsob, jak zhubnout. Cíleně a vědomě jsem letos na podzim shodila 4 kila. To se mi ještě nikdy nepodařilo. Pokud tedy nepočítám období, kdy jsem pracovala v Norsku u krav (6 hodin fyzické dřiny denně) a když jsme byli na treku v jižní Americe (4 měsíce chůze s báglem na zádech). No zkrátka za běžného provozu (Cha! Běžného! V roce 2020, slyšíte mě? Utíkejte a smějte se!) – no prostě mimo cestování a jiný zvláštní režim se mi to povedlo poprvé.

Kromě toho Kačku počítám mezi své nejbližší virtuální přátele.

Motivace skrze Kačku a hubnutí EFT přišla zároveň s tím, že můj kamarád, fenomenální veganský kuchař a velký srdcař Kuba začal držet raw dietu. Dokonce vydal i veganskou kuchařku. Tak se to tak nějak dohromady všechno poskládalo, že jsem 2 měsíce jedla jen veganská jídla, plus bez mouky a bez cukru. Udělalo mi to moc dobře.

Takhle vypadá Kubova kuchyně. Ta dieta byla fakt utrpení… :-D.

Moje první úniková hra ve Zlínské ZOO

Vzpomínáte si ještě, jak jsem na začátku psala, že jsem tento rok zkoušela spoustu věcí poprvé? Rok 2020 je také rokem zahájení spolupráce se společností Get Out Fun, největším provozovatelem venkovních únikových her v ČR.

Napsala jsem pro ně únikovou hru do Zlínské ZOO. Jak se to stalo? Tenhle příběh je taky trochu pohádka. Mohl by začínat takhle:

Bylo nebylo, kdysi v dávných dobách, člověku by se skoro chtělo napsat v pravěku, jsem pracovala jako finanční poradkyně. Ano, já! Bylo to skvělé a velmi poučné období. A zůstalo mi z toho období několik přátel. Třeba Karel. V těch dávných dobách jsme spolu po práci chodili hrát squash. Moc často se teď nevídáme, takže mě dost překvapilo, když mi někdy zjara zavolal, a pozval mě na kafe s tím, že pro mě má nabídku spolupráce.

Proběhlo kafe, teda vlastně čaj – v Ikea na Černém Mostě! Místo na schůzku jak řemen, ale jako společný průsečík to bylo prostě praktické. Karel se dal dohromady s klukama z Get Out Fun a sháněl pro ně další tvůrce her. A napadlo ho, že bych možná takovou hru uměla a chtěla vytvořit já!

Ano!! Ano, ano! A tak ke mně přišla další věc, kterou jsem vždycky chtěla zkusit.

Na jaře jsem se pak sešla se šéfem Get Out Fun v Pardubicích, aby mi ukázal mi online rozhraní, v kterém se hry vytváří. Tentokrát proběhlo i to kafe, ve svérázném univerzitním baru. Bylo to takové hodně malé miniškolení, spíš bych to nazvala letmým (a skoro už letním) seznámením. Jela jsem do Zlína a prošla a nafotila ZOO. Když jsme vytvořila první verzi hry, ukázalo se, že naše představy nebyly úplně shodné. Na hře byla ještě spousta práce. Začalo se to trochu natahovat, ale jak to v pohádkách bývá, dobře to dopadlo.

Vytvořila jsem cestovatelskou hru, v které mají účastníci za úkol zachránit světovou populaci lachtana hřivnatého. Zlínská ZOO je rozdělena podle kontinentů, a toto členění odráží i celá legenda ve hře. Cestují tedy v legendě a zároveň prochází stejnými místy ve fyzické realitě v ZOO.

Až konečně zoologické zahrady otevřou, může hra do světa. A já jsem se toho spoustu naučila a těším se, že budu psát další hry.

V únikové hře v ZOO mají hráči za cíl zachránit světovou populaci lachtana hřivnatého.

Jeden z úkolů na hráče čeká u těchto afrických bubnů.

V části ZOO, která se věnuje Thajské fauně a floře, najdete i kulturní prvek – stoletý kalendář, na kterém můžete zjistit, v jakém dni v týdnu jste se narodili.

V ZOO projdete etiopskou vesnicí, kde stojí i tyto mytické sošky wakha. I u nich vás čeká jeden z úkolů ve hře.

2020 v číslech

🍀2 nové online kurzy

🍀3 sady karet vědomého prožívání

🍀1000 (cca) nových kontaktů v databázi. To znamená 1000 lidí, které zajímá to, co dělám! Yesss.

🍀429 fanoušků/450 sledujících facebookové stránky Svět zážitků, outdooru a seberozvoje

🍀1 offline živý zážitkový kurz

🍀1 online zážitkový křest knihy Učení prožitkem autorky Petry Drahanské

🍀3 spluté řeky i se Šárkou (dá-li se mlýnský náhon Strhanec na Bečvě počítat za řeku)

🍀2 katalogy, kde najdete moje jméno a služby: Katalog plážovníků a Katalog pro podnikatelky (ty jo, už jsem i v katalogu!)

Plány na rok 2021

🍀Můj hlavní plán je rok 2021 naplánovat o trochu líp, než 2020. Na druhou stranu, moje oblíbená strategie „vlítnem tam a uvidíme“ zjevně funguje taky dobře. Třeba najdu ideální kompromis. Rovnováhu. Harmonii…

🍀Rozhodně už ale vím, že budu psát článek do rubriky Inspirace časopisu pro zážitkovou pedagogiku Gymnasion. Je to pro mě velká pocta. Další taková věc, kterou jsem vždycky chtěla.

🍀Už vymýšlím novou únikovou hru do Olomouce.

🍀Plánuju spustit jarní běh kurzu Poznej tajemství mikrodobrodružství.

🍀Rozhodně se dál chci věnovat somatickému koučování.

🍀A hlavně, hlavně chci doprovázet ženy k jejich záměrům na doprovázených poutích.

🍀Chci v létě jet se Šárkou a s mými rodiči Berounku.

🍀A v listopadu 2021 chci vylézt na sopku na hranici Argentiny a Chile Ojos del Salado. Má 6893m.

🍀Takže chci pořádně trénovat, zhubnout ještě pár kilo, běhat a lézt po skalách.

🍀Hodlám i nadále brát nevýhody, katastrofy a krize, které přicházejí, pevně do rukou, a postupně je přetvářet ve výhody. A podporovat v tom i další ženy skrze svou práci, kterou miluju.

Ach, to se na ten další rok těším.

Poušť Atacama, Ojos del Salado. Důstojný závěr.